Setkání účastníků pobytu prarodičů a vnoučat s P. Pavlem Rouskem
Oblíbenou křesťanskou písní Laudato si, o mi Signore zahájil P. Pavel Rousek, setkání s účastníky srpnového pobytu pro prarodiče s vnoučaty v Janských Lázních. Diecézn í centrum pro seniory připravilo letos už devatenáctý ročník.
Otec Pavel zná krkonošské Marianum i sousední kostel sv. Jana Křtitele velmi dobře. Když byl v letech 1984 - 1986 knězem v nedalekém Pilníkově, jezdíval tam za P. Janem Rybářem, který tam žil se svou maminkou. „On byl pro mě druhým otcem, a taky oporou v době, kdy jsem měl různé výslechy,“ vzpomínal.
Na setkání s dětmi a jejich prarodiči přivezl krátké video, natočené v jeho zahradě. Její zeď je od brány až k domu porostlá loubincem pětilistým, lidově zvaným psí víno. Děti pozorně přihlížely, ale příliš nechápaly. Vysvětlení přišlo vzápětí. „Všimli jste si záběru na kořen?“ Celá snad 10 metrů se pnoucí rostlina vyrůstá z jednoho jediného kořene. Obdivuhodná je síla přírody. Pozoruji ji od jara, kdy to byly jenom provazy větví. Potom míza začala rozvádět život do rašících větviček. Příroda je nezmar! A hned pro jistotu otázka. „Víte, co je nezmar?“ Chvíle dohadování. Mořský žahavec, který je nezničitelný. Žije ve stojatých vodách, živí se planktonem, dokáže se rozmnožovat pučením. Známější je ovšem přenesený význam slova nezmar. Je to hovorové označení pro člověka, který má spoustu energie, všechno stíhá, neumí odpočívat. Synonyma pro slovo nezmar jsou nezdolný, vytrvalý, houževnatý, životaschopný.
Je nádherné pozorovat život v přírodě. A ještě důležitější je uvědomění si, že její součástí jsme my lidi. A že náš život je také takový nezmar. Lidský život se všemi díly, která jsou za člověkem. Když jsme dospělí, máme rodinu, děti, dokážeme milovat. Dokážou děti také milovat? Někoho mít rád? Ano, děti to dokážou. Jak? Třeba mamince pomůžou umýt nádobí. Maminko, já tě mám rád, řekne najednou dítě, chci ti pomoci. To je štěstí pro maminku, když děcko najednou odpoví na jejich lásku.
Lidský život je také takový nezmar, až tak, že jde do věčnosti. To je úplně na závrať, ta ambice našeho života mě úplně fascinuje.
Ale ještě k těm kořenům. Větvička, kterou jste viděli až na konci, ten slaboučký výhonek, žije z těch kořenů, čerpá z nich mízu, snad o tom ani neví, ale my jsme pozvaní to vědět. Vědět, že máme kořeny. Je škoda, že je mnohdy neznáme. Proto je dobře po nich pátrat. Děti asi znají babičku, dědečka, možná prababičku? Z nich jsme vyrostli, z kořenů našich předků. Naším duchovním kořenem je, že věříme v Boha.
A pak už druhá lekce italštiny … opakujte po mně: un pacchetto, due pacchettini, mille pacchettini per Jesu … Když ráno vstávám, hned díky vzdávám, jen Ježíše ve svém srdci mám. Pacchettini, to jsou naše dobré skutky, které v balíčku posíláme Ježíši a ve druhé sloce Marii. Co jsou dobré skutky?
Děti přemýšlejí, prarodiče napovídají. Pepa, docela velký kluk, si vybral do fotbalového týmu malého Tomáše. Kubík ztratil náramek, který si upletl ve výtvarné dílničce. Našla ho Štěpánka, která ho nestrčila do kapsy, ale vrátila smutnému výrobci. Problém je, že pokud jde o dobré skutky, naše přirozená motivace někdy selhává. Ale když si řekneme, že je to pro Ježíše, tak nám to půjde líp. Dobré skutky zabalíme a pošleme je Ježíšovi. Proto je také mše svatá. Náš život zabalíme a jdeme na mši svatou. „A jak ty dobré skutky zabalíme do balíčku?“ Správná otázka, otce Pavla trochu zaskočila. To je takové obrazné přirovnání, vysvětluje. Jako je vezmeme a pošleme Ježíšovi. Balicí papír k tomu nepotřebujeme, ale je to dárek pro Ježíše.
Co si budeme pamatovat z dnešního setkání? Že příroda má velikou sílu, jako ten mořský nezmar. Že kořeny máme i my a že je dobře o nich vědět. Kdo jsme a odkud vyrůstáme. A pak už písnička na rozloučenou a rychle nahoru do kaple na mši svatou.
Byly samozřejmě jako každý rok výlety, společné hry, výtvarné tvoření, koupání, táborák s opékáním buřtů, večírek na rozloučenou a … na to nesmíme zapomenout, na Moravě se narodila budoucí účastnice pobytu pro prarodiče s vnoučaty malá Liduška. Tak za rok na shledanou, milé Marianum!
Eva Zálešáková
