Silvestr na faře
Někteří lidé si nechávají doma ozdobené stromečky nejen do Tří králů, ale někteří dokonce až do Hromnic, jako by se s Vánocemi vůbec nechtěli rozloučit. Také vánočního cukroví zbývá ještě dost, ale to všechno nic nemění na tom, že svátky jsou už téměř za námi. Už jsme také přečkali "Silvestra" a dožili se začátku nového roku, k němuž všem bližním přejeme všecko nejlepší!
Na Silvestra jsme se letos skoro vůbec nekoukli na televizi - vlastně pouze ráno - asi tak na hodinku - na TV Noe totiž reprízovali veselou silvestrovskou kněžskou besedu "Silvestr na faře" (nahrávka je sice již z roku 2018, ale to jí nijak neubírá na vtipu ani na aktuálnosti). Konalo se to v břevnovské bývalé klášterní sýpce a účastnila se řada kněží- arciopat Prokop Petr Siostrzónek OSB, dále kněz a současně i lékař a psychiatr - několikanásobný doktor Max Kašparů, populární lanškrounský farář P. Zbygniew Czendlik i klecanský farář P. Pavel Kuneš a také někdejší šéf pražských dominikánů P. Romuald Rob, který nyní působí v karlovarském vikariátu. Moderátorem pořadu byl sám hostitel - P. Prokop spolu s Lucií Výbornou. K pořadu hrál oblíbený Hradišťan s Jiřím Pavlicou a soubor Šlápoty. V průběhu vysílání zazněl bezpočet neopakovatelných veselých vtipných příhod a osobních zážitků jmenovaných účastníků - a na závěr padlo i pár anekdot. Jednu z nich vyprávěl P. Zb. Czendlik); tu se nyní pokusím převyprávět:
Papež František kdysi rád řídíval auta. Proto jednou v dobrém rozmaru požádal svého řidiče, zdali by ho na chvíli nepustil k volantu. Řidič rád vyhověl: "Pro Vás, Svatý Otče, přece cokoliv!" Přesedli si a vyrazili po výpadovce z Říma. Dostali se na autostrádu - ale papež, který už dlouho "nekočíroval", měl zřejmě "těžkou nohu" na plynový pedál, takže tachometr ukazoval stále vyšší a vyšší rychlost: sto - sto padesát - dvě stě - ba i více kilometrů za hodin- "co to dalo". To ovšem nemohlo ujít silniční policii. Mladý policista (v Itálii jim říkají carabiniéri) je zastavil a hned spustil "bandurskou", jak byl zvyklý: "Tak - pane řidiči, jste si vědom, jakého přestupku jste se dopustil?"... vzápětí však poznal papeže a v rozpacích zakoktal: "Malé strpení, Svatý Otče, hned se Vám budu věnovat, teď ale ještě honem musím zavolat svému náčelníkovi". Ustoupil pár kroků stranou a telefonuje: "Šéfe!! Stala se mi taková trapná věc: zastavil jsem omylem na dálnici pro rychlou jízdu nějakou hodně vysokou "šajbu"- nějakého vysoce postaveného potentáta! Co mám teď dělat?" "Chlape nešťastná! Vy jste tedy pěkný průšvihář! To si zase za vás odskáču já! A kterého potentáta jste vlastně obtěžoval? Snad ne samotného policejního prezidenta!?" "To sice ne, ale někoho vyššího!" "Tak snad ministra, či dokonce premiéra?" "Ne, nejspíš ale někoho daleko vyššího!" "Tak já už nevím - samotného prezidenta?" "Ne, šéfe, toho ne, ale asi nějaké ještě větší "zvíře", protože sám papež mu dělá šoféra!"
Z vyprávění P. Romualda se mi líbila historka, v níž mladý kaplan stojí s nelíčenou účastí u úmrtního lože svého šéfa, stařičkého pana faráře při jeho poslední hodince. Pln pohnutí se umírajícího ptá, co by pro něj mohl ještě vykonat, čím by jej mohl potěšit, trochu udělat radost. Starý kněz z posledních sil vydechne: "Nu což, milý synu, ještě chvíli tak pěkně nadávejte na biskupský úřad!"
Max Kašparů vyprávěl, jak kdysi musel zaskočit za sousedního kolegu-faráře při nějakém pohřbu, pak se honem převlékl, sedl do auta, aby mohl fungovat v jiném městě jako lékař. Zavolali jej k případu akutní břišní koliky. Když dával nemocnému utišující injekci, pravila žena nemocného: "Já tedy nevím, pane doktore, ale jestli se nepletu, tak dopoledne jste přece pochovával mého bratrance v Mělníku! Byl jste to vy, anebo snad máte nějakého kněze-dvojníka?" "Ne, milá paní, byl jsem to skutečně já! To víte- někoho pochovám, jinému třeba jen píchnu injekci - zrovna jako ten Ferda mravenec- prostě: "služby všeho druhu"! .
Opat Prokop zavzpomínal, jak také kdysi nahonem "zaskakoval" v cizí farnosti při pohřbu a vůbec netušil, koho vlastně pochovává. Asi se musel tvářit hodně nejistě, protože kostelník mu na poslední chvíli šeptnul do ucha důležitou nápovědu: "Babička"! Aspoň se teď měl čeho chytit; začal tedy svůj smuteční proslov tím, jak ty dobré a nezištné babičky bývají oporou mladých, zejména těch početných rodin, jak pomáhají, když jsou vnoučata nemocná, jak si všecko pro ně odřeknou a pro sebe nechtějí nic, dokonce ani vděk, jen tu trošičku lásky...Už chtěl homilii ukončit, když tu náhle padl jeho pohled na smuteční oznámení ve vitríně, na němž stálo velkými písmeny: "Václav Babička"....
Tak ještě jednou: požehnaný, pokojný a šťastný rok 2024!
Karel Voplakal
Foto: TV Noe
