Skrze povolání v sobě máme obrovskou potenci
Am 7,12-15
Mk 6,7-13
15. neděle v mezidobí
V prvém, starozákonním, čtení Bůh povolal Amose k prorockému poslání; v evangeliu Ježíš posílá ty, které povolal, do světa – zkrátka, dnes je stěžejním pojmem biblických textů POVOLÁNÍ. Slovo, výraz, který je často používaný právě pro ty, kteří jsou povoláni k duchovní službě, ať k službě prorocké, pastorační či specificky kněžské.
V prvém čtení je povolaným Amos. Pěstitel smokvoní, který, jak je vlastní povoláním od Boha, musí hlásat Boží slova, která se, a tak to u autentických božích slov bývá, vůbec nelíbí vrchnosti světské a (světe div se) ještě více vrchnosti církevní.
„Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj. V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám!“
Tohle je veskrze zajímavá věta. Kněz v Betelu oslovuje Amose titulem proroka – vidoucí (nábí), takže uznává, že je Božím prorokem. Ale - seber se, padej odtud, tady je královo, tady Boží slovo hlásat nesmíš. Je to kněz – a hovoří nikoli jménem Božím, ale jménem krále. Takže je mu vrchnostenská autorita vyšší a bližší, než Boží. Seber se a vypadni – a kam? Do Judska – toho Judska, od kterého se severní Izrael svévolně oddělil – a tím také od Boha celého Izraele.
Amos se brání, on není Božím profesionálem, je pastýřem a pěstitelem smokvoní – ale: „Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu.“ Amos uznává Boží autoritu, jeho vůli, která si jej, bez ohledu na to, zda vůbec chce, či nikoli, povolal od stád a smokvoní a přikázal mu, aby hlásal Boží slovo a to právě nevěrnému, izraelskému lidu. Výmluvněji se snad ani prokázat nelze – Ámosovo povolání má všechny atributy autentického Božího povolání: povolává adresně, jmenovitě, bez lidského přičinění (mnohdy i proti vůli samého povolaného) a posílá rovnou tam, kde Boží slovo slyšet nechtějí.
Podobně je tomu i s Ježíšovými apoštoly. Slyšeli jsme: „Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy.“ Opět – Ježíš si zavolal – je to vůle Božího Syna, ne apoštolů. Začal je posílat (jsou poslanými, mají poslání – jaké? Primárně kázat (což se rozumí jakoby samosebou) a to s mocí vyhánět zlé duchy. (Nejen u posedlých, ale právě u těch, kteří Boží slovo, slovo evangelia odmítají – takoví jsou v moci zlého ducha, který se zuby nehty brání všemu, co je Boží). Zlý duch je úhlavním Božím nepřítelem, a proto jsou Kristem zmocněni se mu v jeho síle a moci postavit. Bez zajímavosti není to, že je posílá po dvou. Nejen proto, že „ve dvou se to lépe táhne“, dva si mohou být v Kristově misi oporou, ale také, oni jsou Kristovými svědky a (podle Zákona) pro jakékoli svědectví je zapotřebí nejméně dvou svědků.
Dále jim Kristus nařídí, (jde o příkaz, nikoli a nezávazný pokyn), aby si „na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty“. To, že učedníci mají jít bez mošny, bez zásob, bez peněz, dokonce i bez oblečení – jen jako poutníci s holí a opánky, tedy bez zajištění, to jen podtrhuje skutečnost, že mají jít v síle Boží, v naprostém spolehnutí na Něho, odkázáni na Něho. (V Božích službách se nelze spoléhat na nic vnějšího, jen na Boha. A s vědomím, že bez Něho nelze v zápase se zlem vyhrát.)
Kristovy instrukce na cestu ještě pokračují: „Když přijde někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál.“ Nebuďte přelétaví, nevybírejte si dobré a lepší bydlo. Kdo přijímá vás, přijímá Boha, který vás poslal. A kdo vás nepřijme a nebude chtít slyšet? Na znamení, na svědectví proti nim, si vytřeste prach ze svých nohou. „Když vás na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ (Vytřást si prach z nohou je biblický obrat s více významy: - jednak Židé měli ve zvyku setřást si prach po odchodu z pohanského místa; - je to také symbol odsouzení; - znamená to i gesto, že nemají s tímto místem nic společného, že nepřijímají žádnou odpovědnost za oslovené.)
Závěr evangelní perikopy končí stručným popisem misie: „Vydali se na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.“ Jak vidno, jejich mise byla úspěšná. Hlásali – jsou Kristovi hlasatelé, jeho mluvčí, jeho povolaní. Hlásají potřebu obrácení - stejně Kristus začínal svoji misi výzvou k obrácení. Slouží coby exorcisté - vyhání zlé duchy – jen v síle a moci Kristově se mohou utkat se zlými duchy. Pomazávali nemocné a uzdravovali je – k výbavě Kristova učedníka patří i moc uzdravovat.
Tato pasáž o vyslání apoštolů je významná pro pochopení toho, čím je, a jaký má být Kristův učedník. Ve všem zcela závislý a odkázaný na Boha. Nespoléhající na své síly, ani na nic vnějšího. Vědomý si svého poslání a stejně tak dobře si vědomý toho, že je nemá jako výsadu, ale jako (nezasloužený) dar. Podobně, jako píše sv. Pavel, si být vědomi, že „pravá síla se projevuje ve slabosti“; že „poslání“ sice uschopňuje konat i nemožné, ale pouze v síle a moci Kristově. (Domnívám se, že máme skrze povolání v sobě obrovskou potenci, ale bojíme se ji probudit, použít. A když se nám něco mimořádného povede, snadno zapomínáme na toho, který za vším stojí.)
Jiří Vojtěch Černý
