Skutečná velikost tkví ve skrytosti, v pokoře, v obětavé službě

Mal 1,14-2,10

Mt 23,1-12

31. neděle v mezidobí

Dnešní biblické texty hovoří, a to kriticky, o soudobých náboženských předácích, a ačkoli byly napsány před tisíci lety, nejenže nic neztratili na své aktuálnosti, ale mají co říci i současným představitelům duchovního života, tedy kněžím. Jsou tak radikálně platné, že nad nimi nelze mávnout rukou a obejít je tvrzením, že platily pro konkrétní náboženské představitele své doby a dnes je už nelze brát tak vážně. Doba a okolnosti se mění, ale poslání zprostředkovávat Boží slovo a uvádět do života víry, je posláním, které svoji platnost neztratilo a ztratit nemohlo. Proto je mohou (a mají) vztáhnout na sebe i dnešní kněží. Vždyť každý kněz, ať v dnešní době, tak před stoletími, ba tisíciletími, je veřejným představitelem Božím a jako takový nese za své poslání a za své činy odpovědnost.

Začněme prvým čtením. Je z pera proroka Malachiáše z doby návratu z Babylónského vyhnanství do Jeruzaléma (kol.r.516 př.Kr.) a biblisté celou tuto kratičkou knihu SZ nazývají „kněžskou obžalobou“. Už to samo o něčem napovídá. Malachiáš nepoklonkuje kněžím pro jejich úřad, ale po právu tepe jejich odpadlictví od Boží smlouvy a zejména od podstaty jejich kněžské služby, tj. být hlasateli Boží vůle a Jeho přikázání.

Propůjčuje svá ústa Hospodinu a ten poukazuje na své výsostné postavení Boha nade všemi bohy: „Jsem mocný Král – praví Hospodin zástupů – moje jméno je obávané mezi pohany. Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu, stihnu vás kletbou.“ Silná to slova – vyhrožovat kletbou si může dovolit jenom Bůh. A cože to od svých služebníků – kněží požaduje pod hrozbou tak velikého trestu? „Poslouchat Hospodina a vzdávat mu úctu.“

A hned následuje další výtka: „Sešli jste z cesty, (ke mně) mnohé jste pohoršili, porušili jste smlouvu, (moji smlouvu, uzavřenou s vašimi předky, závaznou pro všechna pokolení) nezachovávali mé příkazy a byli straničtí ve výkladu Zákona.“ (Moje slova jste si vykládali, jak se vám hodilo, a rozmělňovali jejich nároky pro své blízké a přátele, zatímco ostatním jste je ukládali jako břemena bez soucitu.) „S druhými jste jednali věrolomně a tak znesvěcovali smlouvu vašich otců.“ Hospodin pronáší slova obžaloby svých služebníků – kněží, a opět se odvolává na svoji autoritu Stvořitele: „Nemáte všichni jednoho Otce? Nestvořil vás jeden Bůh?“

Tolik Malachiáš ke kněžím, kteří se vrátili ze zajetí, kteří se narodili a vyrostli v Babylóně a byli formováni mimo službu v chrámě a bez kontinuity se svými předchůdci ve službě.

To Ježíš v evangeliu, už jen nedlouho před svou smrtí, mluví o kněžích, o představitelích náboženského života, kteří vyrostli v chrámové liturgii, v duchovním a intelektuálním zázemí, v nadbytku a vysokém společenském statutu. Obrací se k zástupům a ke svým učedníkům se slovy: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. (Poukazují na druhé, zavalují je příkazy a povinnostmi, svými výklady Zákona, jehož nároky však na sebe sama nevztahují.) Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech (vnější to znamení jejich duchovního stavu – dnes mozety, barevná cingula a birety, atd.), mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, (jsou přece společenská VIP a neopomínají to dávat najevo) mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají mistře.“(Dnes kupř. excelence, ctihodnosti, důstojnosti a co já vím …) Paralel k dnešním kněžím by se našlo mnoho, o to žádná, ale Ježíšovi nejde primárně o (byť jinak zaslouženou) kritiku kněží své doby; jde mu víru a poučení všech těch kolem, zástupů a učedníků. „Nedávejte si říkat mistře – jen jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři. Ani otec – jen jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat učitel, jenom, jeden je váš Učitel – Kristus.“ Nedělejte se tím, kým nejste, nepovyšujte se nad druhé. A teď to přijde, to nejpodstatnější sdělení. Platné pro Kristovy učedníky, následovníky – tenkrát i dnes: „Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem!“ Služba – toť hlavní charakteristika, znamení, kněží. Služba – pokorná, tichá, nehonorovaná, nedávaná na odiv, je tím, co činí kněze, Boží služebníky a služebníky svěřených bratří a sester autentickými, opravdovými. Obětavost, laskavost, služebnost kněží je tím, co je povyšuje na tom jediném správném žebříčku – protože nezávislém na vnějším, veřejném mínění. Jak to koresponduje s onou závěrečnou větou: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Kéž bychom si my, kněží této doby, vzali tato slova Písma k srdci. Jedinou, skutečnou velikost si nevydobudeme honbou za církevními tituly, výnosnými prebendami, honosnými farami, žádnými velkohubými frázemi, zviditelňováním se mezi mocnými a vlivnými. Skutečná velikost tkví naopak ve skrytosti, v pokoře, v obětavé službě. V takové, kterou Ježíš ukáže při Poslední večeři, kdy učedníkům umyl nohy a vyzval je k témuž: „Jako jsem já učinil vám, tak čiňte i vy!“

Ano, v nezištné službě, těm privilegovaným, stejně jako posledním, zneuznaným, nemocným a bezvýznamným, spočívá skutečná velikost kněze – služebníka.

Jiří Vojtěch Černý