Skutečnost nad všechny stavy, hodnosti, tituly
Iz 42,1-4.6-7
Sk 10,34-38
Lk 3,15-16.21-22
Křtu Páně
Dnes si celá katolická církev připomíná veledůležitou událost – událost, která hned po Narození Božího Syna, jeho Zjevení nejprve pastýřům a poté mudrcům, dnes zjevuje izraelskému – vyvolanému lidu, Ježíše jako milovaného Božího Syna.
Událost natolik stěžejní, že ji zaznamenávají všichni čtyři evangelisté. Každý z nich ji ovšem interpretuje trochu jinak, tak jak sami tuto událost, tak důležitou pro život Ježíšův – i náš – vnímají. Nejstarší a nejstručnější Marek nechává sestoupit Ježíše do vod Jordánu a po jeho vystoupení se ozve Boží hlas – se sdělením stejným u všech evangelistů: „Toto je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení“. Matouš přidává dialog s Janem Křtitelem, který se zdráhá pokřtít Ježíše, svého Pána. Jan nechává scénu Kristova křtu převyprávět Janu Křtiteli, a my jsme dnes naslouchali popisu Kristova křtu z pera evangelisty Lukáše.
Ten se od ostatních liší jednou, zdánlivě bezvýznamnou maličkostí. Píše: „Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení!“
Onou zmíněnou maličkostí je ono: modlil se. Ježíš se po křtu – křtu pokání, křtu hříšníků, který přijal, ač sám bezhříšný, modlí. (Co je modlitba? Rozhovor, rozmluva s Bohem - v dřívějších katechismech: „pozdvihnutí mysli k Bohu“. Nikoli produkt rozumu - slov, nebo emocí – citů, ani pouze vůle - otlačených kolen. Modlitba je setkání s Bohem, kontakt, komunikace, vztah.)
Ježíš hned poté, kdy obrazně (podle Církevních Otců) očistil a uzdravil vodu této svaté řeky; tedy hned po své křtu, pozdvihuje svoji mysl a vnitřní zrak a modlí se k svému Otci. A důsledkem této modlitby je onen hlas Boží, který shůry zazní: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení!“ (U ostatních evangelistů mluví Otec o Synu; u Lukáše – zřejmě právě jako odpověď na jeho modlitbu, mluví přímo k Ježíši – Ty jsi … v tobě …!)
TY JSI – Syn rozmlouvá s Otcem a Otec hovoří se Synem. Kolikrát už od Ježíšova narození takto promluvil Otec k Synu, nevíme. Nyní ale zazní slovo Otce k Synu tak, aby bylo slyšet, aby bylo slovem o Slovu pro všechny. (Otec je hlasem, jenž pronáší slovo – začíná počátek nového stvoření – jako tehdy úplně na začátku: „Bůh řekl a stalo se…“ – „Otec řekl a Slovo se stalo …“) Všichni kolem mohli slyšet toto vyznání otcovství a představení Syna jako milovaného, jako toho, v němž má Bůh Otec zalíbení.
Ježíš před křtem vstupuje do vod Jordánu jako jeden z mnohých. Přichází v zástupu hříšníků a spolu s nimi se nechává od Jana pokřtít – pak ale, protože On jediný je bez hříchu, může naplnit starozákonní příslib. Příslib očištění, uzdravení, navrácení k Otci. Tak to čteme na mnoha místech Starého zákona a tak jsme to slyšeli i dnes z pera Izaiáše. Ten jakoby stál spolu s ostatními na břehu Jordánu – tak přesná, shodná je jeho vize: „Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něho svého ducha, národům přinese právo …“
Izaiáš však nekončí jen u slov o křtu = vložil jsem svého Ducha, v něm jsem si zalíbil … Izaiáš mluví o Služebníku Božím – používá slov své doby, jimiž byl představován vysoký královský úředník vyvolený králem: „Zde je můj služebník, kterého podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení“ – to jsou slova vyvolení, představení Božího vyslance, který má plnou moc a důvěru Pána, což dosvědčují slova: „On přinese národům právo.“
Další Izaiášova slova už nejsou podstatná pro přiblížení Kristova křtu, ale charakterizují tohoto Božího Služebníka krásnými příměry: „Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici …“ Nebude o sobě vytrubovat do světa, nebude se zviditelňovat, usilovat o popularitu; nebude druhými manipulovat, ani se nad nimi povyšovat. Jeho služba bude službou lásky v tichosti, anonymitě. Co víc, bude se s pokorou a úctou sklánět k bezvýznamným, poníženým, slabým, plačícím, hendikepovaným; ale také svým poraženým nepřátelům: „nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ – jak krásná slova! „Věrně bude ohlašovat právo“ – do poslední chvíle: „nezeslábne, nezmalátní“ – posilován Otcem a Duchem svatým donese Ježíš pravdu o milujícím Otci, o zákoně lásky a odpuštění, o věrnosti Boží smlouvě až na kříž.
Zatímco Izaiáš popisoval ve své vizi, co se teprve stane; sv. Petr ve Skutcích apoštolských popisuje to, co se stalo. V plamenné řeči v domě setníka Kornelia, když se stává svědkem, že Bůh působí skrze svého Ducha i v srdcích pohanů, a i jim dává dar nového stvoření a vykoupení, pronáší tato slova o tom, jak začalo Ježíšovo veřejné působení. „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejprve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ Petr je svědkem nanejvýš důvěryhodným, on nemluví o něčem z doslechu, on byl povolaným od Ježíše a přímým účastníkem jeho působením. On s ním, bok po boku, kráčel Galilejí a Judskem, on viděl radost uzdraveným i nenávist ďáblovu. On viděl vděčné zástupy zázračně nasycených a také slyšel řev zmanipulovaného davu „Ukřižuj!“ Jemu se dostalo odpuštění jeho zrady a pýchy i poslání k tomu, být Kristovým nástupcem (se všemi nedostatky, slabostmi a hříchy).
Víme, že o Letnicích na Petra a ostatní apoštoly sestoupil Duch svatý. Tentýž Duch, který při křtu sestupuje z nebe. A protože duch je očím neviditelný, bere na sebe podobu holubice – symbol ducha. Holubice přinesla po potopě snítku jako symbol obnovené země, nového života a nyní sestupuje, aby jako třetí Božská Osoba, aby přinesla z nebe symbol nového života, daný ve křtu.)
Kristův křest je předobrazem našeho křtu. Ač se odehrál bez vnějších viditelných znamení, tak jako u Jordánu, přece nebyl o nic z těchto znamení ukrácen. I nad námi se jakoby otevřelo samo nebe. I my jsme dostali při křtu svatého Ducha. I my jsme byli přijati jako milovaní Boží synové a dcery. I v nás má Bůh (a nikdy nepřestane mít – i přes naši nevěrnost a hříchy) zalíbení.
Kristovým křtem v Jordánu začal Ježíš svůj veřejný život Božího Syna a služebníka všech. Naším křtem jsme i my započali život Božích milovaných dětí, a i my jsme byli povoláni k tomu být služebníky. Služebníky Božími i služebníky druhých. Tato služba je službou lásky a proto neponižuje, ale naopak povyšuje. Povyšuje do stavu Božích dětí, a to je skutečnost, nad všechny stavy, hodnosti, tituly. Jsme milované Boží děti! I v nás má Bůh zalíbení!
Jiří Vojtěch Černý
