Slova povzbuzení a útěchy
Gn 3,9-15
2 Kor 4,13-5,1
Mk 3,20-35
10. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle jsou velmi dramatické, a to nejen svoji formou, ale především svým obsahem. Vlastně v nich jde o ži-vot. Proti člověku – (pod čarou: překlad slova Adam, je vlastně člověk, nebo také „zemák“ – hádam je hlína, humus) stojí hřích a ten ve svém důsledku vždycky vede k zániku, k destrukci, v posledku i k smrti. Dnes konkrétně k zániku vztahu k Bohu v prvém čtení, a k zániku rodinných vztahů v evangeliu.
Stojí za to, si ten příběh z ráje, který přece dobře znáte, trochu přiblížit. Adam pojedl ze zakázaného stromu, podlehl pokušení, za nímž stál ďábel – had. Eva byla zmanipulovanou prostřednicí jeho ďábelského díla, zaměřeného proti Bohu a proti člověku. Podlehla lákavé nabídce. (Princip reklamy: vytvořit pocit potřeby, touhy po něčem, co člověk vůbec nepotřebuje; nabulíkovat mu, že do-sažením, koupí kdejakého šmejdu, bude šťastnější, zdravější, krásnější, úspěšnější – tedy takový, jakým toužíme my lidé být). A důsledek se hned dostavil – člověk neunesl Boží přítomnost, jeho pohled – a skryl se. Jak pošetilé. Před Bohem se nelze schovat! A Bůh člo-věka přesto hledá. „Kde jsi?“ „Slyšel jsem tvůj hlas a bál jsem se …“ Strach, pocit provinění, snaha zamaskovat, popřít, skrýt hříšné jednání – to je reakce provinilce, reakce „po hříchu“. „Bál jsem se, že jsem nahý.“ Až dosud člověku nahota nevadi-la, patřila k jeho přirozenosti. Hřích přináší vědomí nahoty; co víc, hřích nás jakoby svléká z naší lidské důstojnosti, ponižuje, uráží, zbavuje cti, strhává masky a dává na odiv naši zranitel-nost, odhaluje naše slabosti. A tak se skrýváme. Před světem, před druhými, před Bohem. Zamlčujeme, zamlžujeme, ano i lžeme. (Bezpečné znamení, že mé jednání je hříšné: když je skrývám, když něco konám potají, kdy mám strach z odhalení. Ďábel si hoví ve stínu, v úkrytu. Rada: vynést věci na světlo, pojmenovat svůj hřích – a zlo ztrácí svoji moc. Zviditelněné a pojmenované zlo ztrácí svou moc, už nemůže škodit.) Neméně dramatické je i jednání Kristových protivníků v evangeliu. Ve své zášti vynesou proti Ježíšovi nesmyslné obvinění: „Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů.“ Nesmyslnost tohoto obvinění je zjevná. Zlý duch vyhá-ní sám sebe tímtéž zlým duchem. To jde proti samé podstatě. A Ježíš tuto nesmyslnost ukazuje na příkladu rozdvojení králov-ství, společnosti, rodiny. Jestliže to, co má být jednotné, se roz-štěpí na frakce, stojící proti sobě, pak takové rozdvojení vede k zániku. (Dnes a denně můžeme vidět důsledky rozdvojení třeba na rozpadlých manželstvích, kde je jednota manželů rozbita a tím i samo manželství; na nejednotě politické scény, kde strany namísto spoluprá-ce stojí proti sobě a důsledkem je napětí, sváry, nenávist ve společnos-ti.)
Důležitá je následující poznámka o „hříchu proti Duchu svatému“. Všechno lze odpustit, ale hřích proti Duchu svatému ni-koli? Co to znamená? Hřešit proti Duchu svatému znamená - s odvoláním na předchozí výrok učitelů zákona - stát v opozici vůči Bohu. Třeba tím, že se záměrně zaměňuje zlo za dobro a naopak; příčina za důsledek; kdy lidskou spravedlnost a svůj prospěch podsouváme Bohu a potlačujeme oprávněné Boží ná-roky a Boží vůli a spravedlnost. Tedy když své lidské stavíme nad božské.
Příkladem takového zaměnění lidského, pragmatického pohledu je Kristova širší rodina. Ježíš se zoufale vymyká. Je jiný, než by se očekávalo. Namísto, aby se „zařadil“, aby budoval tesařskou živnost v Nazaretě a založil rodinu, trajdá si s učedníky po Gali-leji, vede polemiky s náboženskými představiteli a vůbec je jiný (jinakost se neomlouvá – tehdy, stejně jako dnes) než ostatní. Závěr: pomátl se. A dělá rodině ostudu. Vždyť díky němu se na jeho příbuzné budou druzí dívat s opovržením, kdovíco si budou o nich lidé myslet … řešení: zmocnit se ho. Zmocnit = zbavit ho moci, jeho vůle, vzít mu svobodu a srovnat ho do šedého prů-měru. Ježíš, stejný jako oni je přijatelným; Ježíš, který sice koná zázraky a uzdravuje, ale je jiný, nezávislý, vnitřně svobodný, je Ježíšem, který dráždí, provokuje, pohoršuje. Jeho rodina o něm smýšlí stejně, jako jeho názoroví oponenti. Příbuzní sice přichá-zejí za Ježíšem, ale nejdou za ním. Nechají si ho zavolat – ať přijde on!
Postaví se proti němu, („nikde neznamená prorok tak málo, jako ve vlastní rodině) svým způsobem se staví nad něho, soudí a posu-zují ho. A Ježíš? Nepřizpůsobí se očekávání. Co víc, použije své rodiny jako příklad toho, co znamená být zajedno s Bohem, plnit vůli Boží: „Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka.“ Každý = všichni; u Boha není nikdo upřed-nostňován, favorizován na úkor ostatních, všichni jsou si před Bohem rovni. Kdo plní vůli Boží – plnit vůli Boží, snažit se o naplnění svého jedinečného poslání, tak jak je ode mne a pro mne chce Bůh. Je můj bratr i sestra i matka – u Boha neplatí žádné lidské vztahy, prvenství na základě příbuzenství, protek-ce, všichni jsme dětmi svého nebeského Otce, všichni chtění a milovaní.
To musela být pro Ježíšovy příbuzné trpká lekce. Domnívám se, že po jeho slovech vůči němu ještě více zatrpkli a dost dobře možná dali za pravdu farizeům a učitelům Zákona. Jak je, jeho blízké a příbuzné, může srovnávat s tou, kdovíjakou, chátrou kolem něho!
Nepochopení, nepřijetí, pomluvy – to jsou nástroje tohoto svě-ta, jimiž se brání všem, kdo jsou jiní. Jiní tím, že oblíbenější, schopnější, pevní v postojích, nezkorumpovatelní. Takoví, ač světu prospěšnější, jsou často umlčováni ze strany těch, „kdo mají moc“. Ať společenskou, či profesní, i církevní.
Vždy jde o napětí mezi dobrem a zlem; mezi tím, co je Boží a co pouze lidské. Co je spravedlivé a co prolhané. Toto dilema stojí na počátku stvoření a provází nás stále, nejspíš až do konce věků. Žijíce ve světě, už teď se můžeme těšit na Boží příbytky, do nebeského království. Kde už nebudou ani první, ani posled-ní; ani mocní, ani bezmocní. Podle příslibu sv. Pavla v druhém čtení: „Víme, že až bude stržen stan, ve kterém tady na zemi bydlíme, dá nám Bůh obydlí jiné. Ne dům, udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi.“ A co na tom, že: opět cituji z druhého čtení z listu Korinťanům: „Tělo nám chátrá, když duch se zmlazu-je“; vždyť „břemeno utrpení nám zjedná nad každou míru věčnou tíhu slávy.“ Slávy v nebi. Kde „viditelné věci tohoto světa pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.“
Svatý Pavel dobře věděl, o čem píše. On si míru utrpení pro Krista užil měrou vrchovatou. Ale protože „ví, komu uvěřil“, protože se s Kristem ztotožnil a přijal jej za svého Mistra a Pána, mohl napsat tato slova. Slova, která mohou být pro nás povzbuzením a útěchou. Kristus nesliboval svým bratřím a sestrám sedícím kolem něho – tehdy a obrazně i dnes – snadný a pohodový život bez utrpení, bez bolesti z křivd, pomluv a podrazů, ale nazýval je svými bratry a sestrami, svoji rodinou. A patřit mezi Kristovy příbuzné, blízké a přátele, to stojí za to přetrpět nějaké to příkoří od „těch, co stojí venku“.
Jiří Vojtěch Černý
