Slova pro naše srdce, vědomí a svědomí
Jer 20,10-13
Pátek po 5. neděli postní
Jeremiáš, prorok Hospodinův, je tragickou postavou sz. dějin. Pro své prorokování, které není nikterak lichotivé a podbízivé, ale naopak, provokativně usvědčující z nevěrnosti a falše, je svými současníky pronásledován. Stejně tak i Ježíš Kristus, Syn Boží, bude pro své skutky pronásledován vědomě neslyšícími a nevidoucími předáky své doby. Jakoby stále platilo, že láska a pravda jsou navždy odsouzeny k pronásledování. (Snad je to tím, že šedivá průměrnost jas krásy nesnáší a lidská malost ze závisti „že na to nemá“, umí přesahující velikost leda poplivat a pošpinit.) Lidské dějiny nám nabízí stále stejný, nepochopitelný spor, mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a hanebnou lží v člověku.
„Udejte ho! Vysmějme se mu! Zmocněte se ho! Pomstěte se mu! I ti, kteří byli mými přáteli, čekají na můj pád.“
Chudák Jeremiáš, jemuž jsou adresována tato útočná slova. Lidstvo, rafinovaně zmanipulované lží a záští, se takto chová ke každému, kdo si chce zachovat to nejsamozřejmější vědomí vlastní identity - totiž, že člověk je člověkem a má právo na svou důstojnost; že pravda zůstává pravdou, byť se jí snaží svět umlčet lží; že život může být svobodným životem, byť je spoután v okovech, a láska, že zůstane vždy láskou. Je však tak těžké zůstat sám proti všem; hájit pravdu tonoucí v moři lží; vyčnívat z šedi průměru a lhostejnosti. Být zkrátka jiný. Není divu, že si Jeremiáš s hořkostí stěžuje Hospodinu: „Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs!“
Pomluvy, lži, překrucování pravdy – jak silné zbraně zla! Osamělý spravedlivý však ví, že na jeho straně je Pán, který zkoumá mysl i srdce, a před nímž ti, co ho stíhají, budou zahanbeni a nic nezmohou.
Rovněž z úst Ježíšových zaznívá podobná výtka: „Pro který z mých dobrých skutků mne chcete kamenovat…?“ Nechám teď stranou hlubokou teologickou výpověď evangelia o sounáležitosti mezi Otcem a Synem, a snesu se opět na zem naší lidské – a žel bolestné – zkušenosti. „Pro který z mých dobrých skutků mne chcete kamenovat…?“ Pokud jste někdy nějaký dobrý skutek udělali – a o tom nepochybuji – pak jste nejspíš také okusili trpkou pravdivost úsloví, totiž, že: „každý dobrý skutek je po právu potrestán…“ Je to sice nadsazené pořekadlo, ale ve své podstatě velmi pravdivé. Tak, jako svět nesnáší pravdu a spravedlnost, stejně tak jakoby „trestá“ i ty, kdo se snaží o pokoj, smíření a milosrdenství. Na jedné straně po dobru voláme, na straně druhé je potíráme a znevažujeme. (Mohl bych uvést mnoho příkladů z historie nedávné i minulé, ale zůstaňme jen u dnešních dvou protagonistů Božího slova. Jeremiáš byl za pravdivé prorokování, za nabádání ke změně jednání svými současníky zbičován, zavřen do klády, spuštěn do jámy a nakonec odvlečen do Egypta. A Ježíš? Drama jeho pašijí – od slova passio = utrpení – si budeme už brzy připomínat.)
Velikost Jeremiášova a jiných, jemu podobných, a v očích světa maličkých, spočívá právě v té nezdolné víře v Boží spravedlnost; v pravdu, kterou nelze zmanipulovat; v lásku, která má svou sílu v slabosti a oběti. Naděje spravedlivých a neumlčitelných všech věků a dob, je obsažena v Kristových blahoslavenstvích: „Blahoslavení čistého srdce, neboť ONI budou vidět Boha. Blahoslavení šiřitelé pokoje, neboť ONI budou nazváni Boží děti. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť JIM patří nebeské království.“
Tato slova největšího manifestu, jaký byl kdy v dějinách prohlášen, nepotřebují komentáře. Nejsou to slova pro chladný rozum a vědeckou spekulaci. Jsou to slova pro naše srdce, naše vědomí a také svědomí. Řiďme se jimi a připomínejme si je právě v okamžicích, kdy budeme mít pocit, že stojíme bezbranní a nepochopení proti všem kolem nás. Pravda nepotřebuje většinu, sílu a moc; pravda vítězí skrze bezmoc a vždy především skrze lásku!
Jiří Vojtěch Černý
