Slova určená nejen politikům
Sir 15,16-21
Mt 5,17-37
6. neděle v mezidobí
Každý člověk – ať si to uvědomuje, či nikoli, je neustále vystavený nutnosti volit. Každé slovo, gesto, každý krok je důsledkem naší volby: mohu mluvit, mohu mlčet; mohu udělat to, či ono; mohu jít tam i onam – není-li moje svoboda zvnějšku omezena, pak je každé slovo, myšlenka i čin, projevem mé volby, mé svobodné vůle.
Ben-Sirach ve 2. stol. př.Kr. řešil napětí mezi striktními příkazy Božího Zákona a liberálním helenismem, jenž ovládal celé středomoří. A výsledkem jsou třeba právě slova, jež jsme slyšeli hned v úvodu prvého čtení: „Chceš-li, můžeš!“ Zákon se vyjadřuje v kategorických příkazech Desatera: nesmíš, neuděláš, nevezmeš, nebudeš …, a tady je řečeno: „Chceš-li, můžeš“. To je hluboké pochopení Božího záměru s člověkem. Bůh není despota, který by přikazoval člověku, co smí a nesmí, Bůh ve své lásce dává člověku svobodu k vlastnímu rozhodnutí. Ano, svobodu, která je projevem lásky, vždyť skutečným naplněním lásky je dar svobody druhému opětovat lásku, nebo ji odmítnout. Vztah Boha k člověku, k tomuto produktu jeho lásky, s níž ho stvořil, je to, že mu dává nejen rozum a cit, ale i svobodnou vůli. Vyjádřeno oním: Chceš-li, můžeš. A co že to člověk může, bude-li chtít? Člověk může volit. Volit mezi ano nebo ne. Zde konkrétně volit mezi věrností Božím přikázáním, nebo svévoli. Mezi ohněm či vodou; v nejzazším - v rozhodnutí pro život či proti životu. „Před každým je život a smrt, každému dá Bůh to, co kdo bude chtít.“ Není to Bůh, který chce smrt člověka, on ho přece povolal k životu – je to lidská volba mezi jednáním, které vede k životu s Bohem, nebo k smrti bez Boha. Tuto svrchovanost lidské volby završuje dnešní poslední věta Sirachovcova: „Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.“ To je geniální závěr: Bůh nevstupuje do svobodné vůle člověka, Bůh nechce, aby se od něho člověk odklonil v bezbožnosti: „Nikomu neporučil, aby byl bezbožný“, a nepřeje si, aby se člověk od něho vzdálil hříchem: „Nikomu nedal dovolení, aby hřešil.“
Sirachovec těmito slovy předběhl dobu o celá staletí. Na něho může navázat Ježíš, když hlásá, že Boží zákon není k tomu, aby lidi spoutával množstvím příkazů a zákazů, ale: aby byl základním vodítkem pro lidský život. Boží zákon je neměnný, to Ježíš nepopírá, vždyť On dokonce tvrdí, jak jsme slyšeli: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko, ani jediná čárka ze Zákona.“ Ježíš „nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit.“ Přišel mu vrátit jeho vlastní smysl, jeho podstatu. Zákon je pro člověka, ne proti člověku – a člověk má svobodu se rozhodnout, zda bude žít podle Zákona a tím v souladu s Boží vůlí, nebo si bude žít podle své vůle – tedy svévolně, Bohu a jeho Zákonům navzdory. Tím ovšem vysloví své NE Bohu a v důsledku i NE životu.
Evangelium navazuje na tzv. Horské kázání s osmerem blahoslavenství, která umocňují přikázání Zákona, která dávají ještě větší důraz na život s Bohem, na život v pravdě a v lásce. Ježíš se v dnešním úryvku zaměřuje na 5., 6. a 8. přikázání Desatera. Neopakuje ono starozákonní: „Nesmíš, nebudeš!“ a přeci staví své pojetí přikázání výše, než sami zákoníci a farizeové. Protože namísto „odkud, pokud, a za jakých okolností …“ vnáší do strohých slov Zákona lásku. Ano, lásku. Staví lásku k Bohu, lásku k člověku výše, než suché paragrafy zákona. Proto může říci, že lze zabít nejen silou, ale i slovem. Že nenávist a zloba jsou smrtícími nástroji; že hněv, potupa jsou stejně zákeřné, jako ruka vraha. A že je marné přinášet oběti Bohu, nezřeknu-li se předem své pýchy, své sebestřednosti, zatvrzelosti, hněvu a zloby v oběti smíření a odpuštění. Podobně je tomu i v případě 6. přikázání. Nejde jen o to nesmilnit se ženami; už jenom pohled, provázený chtíčem, necudností a žádostivostí, je stejně smilný a necudný, jako samotný akt sexu z vilnosti a bez lásky.
Jako poslední komentuje Ježíš přikázání: „Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.“ Toto přikázání ještě více radikalizuje, když říká: „Vůbec nepřísahejte!“ Zaštiťovat se Bohem či čímkoli stvořeným, člověku nepřísluší. Neplníme své sliby, devalvovali jsme obsah slov a nejsme sto plnit přísahy. Než se svévolně vystavovat hříchu proti Bohu a druhým, je lépe mlčet. Což je nepřímo obsaženo v poslední Ježíšově větě: „Vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne. Co je nad to, je ze Zlého.“ To je sdělení, které bychom měli mít na paměti. Vaše řeč ať je jasná a přímá; vaše postoje ať jsou pevné a vyhraněné. Mnoho slov zamlžuje podstatu sděleného. Všechna ta naše: „ano, ale … za předpokladu, že …“; naše, tak časté lavírování, naše neupřímnost, nejednoznačnost jsou opravdu „ze Zlého“, vždyť jaké je ovoce těchto postojů? Neupřímnost, nespolehlivost, nedůslednost. Také nedůtklivost, změny názorů podle toho, jak se zrovna hodí. Kompromisy a překrucování slov. My se můžeme v mnohém mýlit. To není hřích. Ale faleš, neupřímnost, mlžení či dokonce lež – to už hříchy jsou. V případě zákoníků šlo o účelovou manipulaci s Božím slovem. O překrucování Božích zákonů a přikázání. O jejich výkladu podle lidských představ. A dnes? Máme za sebou volby, kdy jsme byli svědky mediálních manipulací, populistických slibů, nechutných lží křičících z bilbordů. Kéž by si ono Kristovo: „Vaše řeč ať je ano, ano, ne, ne.“, vzali mnozí páni politici k srdci. A nejenom oni.
Jiří Vojtěch Černý
