Směrnice pro náš život
Sof 3,14-18
Flp 4,4-7
Lk 3,10-18
3. neděle adventní
Rok, co rok, si připomínáme, že dnešní, třetí neděli adventní, nazýváme nedělí gaudete, tj. nedělí radostnou. Nejspíš to znamená, že bychom se měli dnes, či zvláště dnes, radovat. Jenomže, my jsme pojem radost v mnohém ochudili o původní smysl. Pravá, skutečná radost, stojí na jiných základech, než nějaké plytké veselí či pouze opaku smutku. Otázka o smyslu a příčinách radosti v našem životě by vyžadovala hlubokou reflexi, a tak se nyní ptejme pouze: co je předmětem radosti této neděle? Domnívám se, že je to blízkost Pána, jeho příchodu. A také naplnění toho, co s sebou jeho blízká přítomnost přináší – spravedlnosti, pokoje, hojnosti všech (nikoli pouze materiálních) dober. Největším dobrem je samozřejmě Bůh sám. A příchod živého Boha v podobě Božího Syna na svět je (nejen) adventní radostí.
Radostný charakter této třetí neděle adventní ostatně nastiňují i biblická čtení.
Tak kupř. prorok Sofoniáš, v prvém čtení, doslova hýří atributy radosti: „Jásej, Siónská dcero, zaplesej Izraeli, raduj se a vesel celým srdcem.“ A dále: „Hospodin tvůj Bůh, plesá nad tebou v radosti, s veselím nad tebou jásá.“ Zasaďme si tento výron radosti do biblických souvislostí. Nad čím se tak jásá a plesá? Nad odpuštěním Boha svému nevěrnému izraelskému lidu! Nad „zrušením, zahlazením trestu“! Izrael se raduje z velkodušného a milosrdného odpuštění Boží lásky. A přitom, nemělo by nám uniknout, že to není to v prvé řadě Izrael, kdo se raduje, ale je to sám Bůh, Hospodin, který plesá v radosti, který s veselím jásá nad obrácením svého lidu.
Rovněž sv. Pavel v druhém čtení začíná slovy radosti: „Bratři, radujte se stále v Pánu! Radujte se! Pán je blízko!“
A opět: z čeho že se mají Pavlovi posluchači radovat? Z toho, že „Pán je blízko!“ Tak blízko, že mu v prosbě, v modlitbě a s děkováním můžeme předkládat své potřeby - a výsledkem a také tím největším důvodem k radosti, pak bude: „Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, který uchrání naše srdce a naše myšlenky v Kristu Ježíši.“
A v radostném duchu, (byť implicite), se nese i dnešní evangelium.
Zatímco minulou neděli přišel Jan Křtitel k Jordánu a před četnými posluchači vyzýval a burcoval; dnes se situace mění. Jsou to ti druzí, kteří přichází za ním. Jsou to ti, které zaujal, oslovil, a oni přichází s otázkou, co dělat?, co změnit?, aby dostáli jeho výzvám? Co znamená Janův „křest na odpuštění hříchů“, ono ponoření v „křest pokání“ (baptismum paenitentiae), či dle řeckého překladu v „křest obrácení“ (baptisma metanoias)? Co mají dělat, aby byli připraveni na příchod avizovaného Pána? Nebo snad – není tím očekávaným Mesiášem právě Jan Křtitel?
Sv. Jan Křtitel, je, (dle mého soudu), nedoceněnou biblickou postavou. Jak se zachová? Nejprve odpovídá na zásadní otázky, na otázky vyvolané jeho vystoupením, které je ostatně jeho posláním - „hlásat křest na odpuštění hříchů“. A odpovídá všem, nehledí na společenské postavení, nikým nepohrdá. Jeho odpovědi mají zřetelný sociální náboj; jde mu o sociální spravedlnost a rovnost. „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné.“ Celníkům, (veřejným hříšníkům a nemilosrdným vydřiduchům), odpovídá: „Nevybírejte více, než je stanoveno.“ A vojákům (římským okupantům, Židé neměli svoji armádu) odpoví: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“ (Jaká škoda, že Janova slova se nestala morálním imperativem pro finančníky a vojáky všech dob. Za prvými zůstává ožebračení a bída, za druhými vypleněná zem nasáklá krví – a to až do dnešních časů.)
Teprve, když Jan Křtitel odpoví na konkrétní otázky konkrétních lidí, vyjádří se k všeobecnému očekávání Mesiáše a vyvrátí dohady, spojující jej s jeho postavou. „Já vás křtím vodou, přichází však mocnější, než já; jemu nejsem hoden rozvázat ani řemínek u opánků.“ Domyšleno: jemu nejsem hoden ani prokázat otrockou službu, vždyť sundávat opánky z nohou pánů, byla práce otroků. Tak nevýslovně bude příchozí Pán převyšovat Jana Křtitele, že se nebude cítit hoden ani sklonit k Pánovým nohám! Už tímto pokorným obrazem Jan vyvrací srovnání sebe sama s ohlašovaným Pánem. A pak přidá to hlavní a podstatné sdělení o Pánu: „On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil obilí na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
Zkusme si tato slova přiblížit: křtít znamená ponořit do vody – tedy navenek omýt od špíny, obrazně od hříchů. Ale křtít Duchem svatým znamená ponořit do plamenů ohně! Očistit, přetavit, žárem ohně Ducha sv. vše nečisté, nepatřičné, ze samé duše! A mlátit obilí znamená použít vnější sílu, (rány, které působí bolest), aby se mohlo oddělit cenné zrno od bezcenných plev. Aby zrno mohlo být dobrým hospodářem – Mesiášem, uloženo na sýpce nebeského království, zatímco vše zbytečné, nepotřebné, falešné, zavádějící a hříšné, aby mohlo být spáleno ohněm, už nikoli očišťujícím, ale věčným (pekelným).
U Jordánu, z Janových úst, zazněla tak zásadní slova! Stručné směrnice pro náš život, směrnice, které vytyčují nejdůležitější ukazatele: lásku a spravedlnost. Jaká škoda pro nás, lidi všech věků, že je přecházíme, že jim nenasloucháme, že si je nebereme k srdci!
(Odpusťte mi mou smělou úvahu: jak by mohl vypadat svět, kdybychom vzali Janova slova vážně! Kolika bezpráví, bídy a bolesti, bychom mohli být ušetřeni, kdybychom žili podle Janových rad…)
Jiří Vojtěch Černý
