Snažme se, aby nám modlitba nezevšedněla
Sk 4,1-12
Pátek v oktávu velikonočním
Ve Skutcích apoštolských, které nás provází po celou dobu velikonoční, jsme včera a předevčírem slyšeli o tom, co předcházelo obsahu dnešního úryvku. Totiž o zázračném uzdravení chromého žebráka Petrem a Janem, skrze jméno Ježíšovo. Dnes už nezaznívá jásot, chvála a radost, ale situace se vyostřuje. Apoštolové, kteří nemocného uzdravili ve jménu Ježíšově, využili pozornost a údiv přítomných ke kázání o Vzkříšeném Kristu, jsou poté chrámovou stráží zatčeni a nyní se mají před veleradou zodpovídat za své jednání. Před tou veleradou, která odsoudila Ježíše na smrt, a která je už doslova alergická na Kristovo jméno. A tak učiní chabý pokus učedníky Kristovi zastrašit a umlčet.
„Čí mocí, nebo čím jménem jste to dělali?“ Už sama tato otázka svědčí o tom, že velerada a kněží vlastně znají odpověď. Nepřipisují tento zázrak těmto otrhaným rybářům z Galileje, ale dobře vědí, za ním stojí Někdo daleko vyšší. Chtěli by, aby Petr a Jan zapřeli Krista, jenomže v tom se přepočítají. Už před nimi nestojí dva ustrašení učedníčci, ale kovaní hlasatelé, prošlí ohněm Ducha svatého. Petr namísto nesmělé obhajoby pronese před Veleradou ohnivou řeč, při které se z obžalovaných stanou žalobci. „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze Něho stojí tento člověk před vámi zdravý.“ To je pro Velekněze neuvěřitelně provokativní odpověď, to je jasně a natvrdo řečená pravda, na kterou nemají protiargument. Avšak smyslem Petrovy řeči není ukazovat na viníky prstem, ale hlásat tohoto Ukřižovaného, být poslem víry. Proto dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“
Opusťme teď Veleradu. Tato slova nejsou určena jen k Petrově obhajobě, jsou určena všem, kteří uvěří v Kristovo jméno. „V nikom jiném není spásy!!!“
Nad tímto Petrovým vyznáním – a ono to vyznání je, bych se rád zastavil. Stojí za to, si totiž položit si i dnes otázku: V čem, nebo v kom hledáme spásu my, potomci Petrovi a prvních křesťanů? Nebo ještě lépe, v čem hledám pomoc, záchranu a spásu já sám? V nikdy neuskutečněných slibech politiků?; v ekonomickém zázraku trhu?; ve vědě a technice?; v úspěchu lékařské vědy nebo pochybných léčitelů?; v drogách a alkoholu?; v novodobých modlách zlatých telat? Ve vlastní pravdě a spravedlnosti, kterou zneužíváme, jak se dá? Kdo, nebo co, je pro nás zárukou spásy a záchrany? Jsme lidé, a jako takoví, potřebujeme v něco, či někoho doufat; v něčem, či někom hledat záruky pro svůj život. K někomu, či něčemu se upínat. Nemůžeme žít bez naděje, bez cílů, bez motivace. Potíž je v tom, že upínat se k lidem je ošidné, mnohdy i ti nejbližší zklamou a hledat své jistoty v majetku, ve věcech tohoto světa je ještě ošidnější. Kde a v čem hledáme své životní jistoty? Co a kdo je pro nás nejdůležitější? Z vlastní praxe mohu říci, že hledáme všude možně, jen ne tam, kde je skutečně můžeme najít. Totiž: ve víře v Ježíše Krista, pro nás Ukřižovaného a Vzkříšeného!
V listu Efesanům se píše: „V jeho jménu poklekne každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a všechny národy se mu budou klanět…“ A čemu se klaníme my? Ve jménu koho jednáme? (Ve jménu ideologie, politických stran a hnutí, v populistických slibech, či dokonce lžích novodobých spasitelů? Nebo ve jménu vlastní pohodlnosti, lhostejnosti a nedůvěry, která už nevěří ničemu a nikomu?)
Je dobře, že jsme si uchovali víru, že Kristus je naší nadějí a oporou. Je dobře, že se skláníme před Kristem. Že svou pozornost, modlitbu, svá přání a touhy obracíme k Bohu. Že před jeho tváří poklekáme k modlitbě. Snažme se, aby nám modlitba nezevšedněla, aby se duchovní život nestal zaběhlou rutinou, kdy už si ani neuvědomujeme, koho a proč oslovujeme. Čas od času si připomeňme modlitbu: „Jen zevšednět mi nedej, Pane“, a snažme se, aby na našem životě bylo čitelné, že naše naděje je v Ježíši, a víra ve Vzkříšeného Krista, je motivem našeho života. Zkrátka, aby na nás bylo poznat, v koho a komu jsme uvěřili a svěřili svůj život, svou spásu, svou naději.
Jiří Vojtěch Černý
