Souzeni budeme podle lásky
Moudr 12,13-19
Mt 13,24-30 (kratší verze)
16. neděle v mezidobí
Stejně jako minulou neděli, i dnes nabízí Ježíš v evangeliu podobenství z oblasti zemědělství. Avšak zatímco minulou neděli ukazovalo podobenství na sílu a moc Božího slova, dnes jeho pomocí mluví o Božím království a o vítězství Boží spravedlnosti nad zlem. Zatímco v předchozím podobenství byly půdou, do níž Kristus hojně rozséval semena svého slova duše těch, kdo v Boha věřili; dnes je oním Božím polem celý svět, všichni lidé. Bůh sám, ze své podstaty dobrý, rozsévá jen dobré sémě – avšak Boží nepřítel, zloduch, satan rozhazuje do Božího pole, do duší lidí, svůj plevel zla a hříchu. A jak známo, nežádoucí plevel se má vždy dobře k světu, rozrůstá se a dusí dobrou Boží setbu a žeň.
Boží slovo nám dnes přibližuje rozdíl mezi lidskou a Boží spravedlností. Lidé se snaží poznané zlo vlastními silami vykořenit – to však není možné a navíc, ukvapený lidský zásah ničí s nežádoucím zlem i dobré Boží dílo. Oni služebníci v podobenství chtějí ve své horlivosti plevel vytrhat. Tím by však vytrhali a zničili i pšenici. (Rozeznat dobro od zla, pšenici od plevele, lze až poté, co vyrostou – teprve po ovoci, po plodech je možné je rozlišit.) Tito služebníci jsou přiléhavým obrazem naší lidské spravedlnosti. Ta se také řídí jen tím, co je na povrchu, neumí nahlížet věci z Boží perspektivy, která jediná zná všechny okolnosti a příčiny. A tak člověk ve své slepé spravedlnosti, mnohdy napáchá ještě větší škodu a zlo. Pán (Bůh) v podobenství brzdí a krotí horlivost služebníků (nás všech, vždyť kdo z nás nikdy nesoudil své bližní) s tím, že je třeba počkat do žní (do soudu na konci věků), až dobro i zlo vydá své plody – podle nichž bude teprve zřejmé co je dobrem a zlem – a pak, teprve až pak, bude možné třídit, soudit a ničit zlo.
S poselstvím tohoto evangelia souvisí výběr prvého čtení. Je z knihy Moudrosti a ukazuje na Boží moudrost, na Boží moc, s níž se staví proti pohanům; těm, kdo v Boha nevěří. Pouze Bůh je ten, který má v rukou všechnu moc a tím také spravedlnost. „Kromě tebe, není Boha, který by se o všechno staral… Tvá moc je základ spravedlnosti, a to žes Pánem, činí Tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo v tebe nevěří.
Vládneš silou, v moudrosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností.“ Atributy Boží spravedlnosti je tedy nejen síla a moc, ale také moudrost, laskavost, shovívavost. Dvě století před Kristem ukazuje Kniha Moudrosti na to, co je charakteristické pro Boží spravedlnost. Nikoli pouze litera zákona, černé a bílé, dobré a zlé. Zákon bez milosrdenství; paragrafy bez soucitu; pravda bez lásky – takový je náš pohled, my jsme oněmi horlivými služebníky z Kristova podobenství, kteří kolem sebe mlátí „hlava nehlava“. Kteří silou chtějí nastolit právo a řád a sami se tak stávají nádeníky zla, neboť ve své slepé, lidské spravedlnosti, popírají dobro, soucit, lásku, milosrdenství. Svět, ve kterém by namísto Boží spravedlnosti vládla lidská (ne)spravedlnost, by byl krutým a nemilosrdným. Žádné paragrafy samy o sobě člověka nespasí, to může pouze láska a milosrdenství. Pro ně však tak často není v lidském srdci místa. Zato Bůh, jak praví prvé čtení z Knihy moudrosti, „je shovívavý ke každému“. Zatímco lidské právo zná jen sankce a tresty; Bůh „svým synům poskytuje radostnou naději, po hříchu dává příležitost k lítosti. Mírností soudí a vede lid se vší šetrností.“ Taková je Boží spravedlnost. A k takové jsou vyzýváni i jeho – Boží služebníci. V závěru dnešního úryvku z knihy Moudrosti jsme slyšeli: „Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.“
Všimněme si, jak kategoricky je postaven požadavek lidumilnosti. Spravedlivý musí být lidumilný. Ne jenom, má být, měl by být. Musí být! Ono je to logické, tak samozřejmé. Je propastný rozdíl mezi chladným rozsudkem soudce, který nemá k odsouzenému žádný vztah (dokonce, pokud by jej nenáviděl, pak by jistě nešel daleko pro nejtvrdší tresty) a soudem toho, který souzeného miluje. Tak kupř. otcovská ruka také musí trestat své milované děti, ale činí tak s láskou a bolestí, trest je výchovným nástrojem; zatímco dějiny lidstva jsou plné nemilosrdných soudců, kteří ve jménu světské spravedlnosti a pravdy mocipánů posílali nevinné do rukou katů. Pro takové má apoštol Jakub ve svém listu varovná slova: „Soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství.“ (Jak 2,13) Souzeni budeme podle lásky – lásky, kterou jsme sami ve svých hodnoceních, posudcích, předsudcích, soudech o druhých prokázali. Když to domyslíme, musí nás až zamrazit. Vždyť dennodenně hovoříme o „těch druhých“, kritizujeme je a posuzujeme. Pronášíme soudy (a neštítíme se ani pomluv) a povyšujeme se nad druhé. Jaké štěstí, že Jakub ještě dodává: „Milosrdenství vítězí nad soudem.“
(Král David nejspíš dobře věděl, proč chce, aby jeho soudcem byl Hospodin a ne člověk: „Kéž padnu do Hospodinovy ruky, neboť jeho slitování je velké. Jenom ať nepadnu do ruky člověka.“ - 1Par 21,13)
Jiří Vojtěch Černý
