Stačí tak málo

Job 38,1-11

Mk 4,35-41

12. neděle v mezidobí

První věta dnešních textů začíná: „Hospodin odpověděl Jobovi z bouře …“ Také v evangeliu odpovídá Boží Syn zprostřed bouře – a vlastně mluví přes staletí v podobném duchu. Hospodin ukazuje Jobovi na jeho bezvýznamnost a bezmocnost v řádu stvoření a představuje se jako ten, v jehož moci je dát všemu stvoření řád.

Job je v neutěšené situaci. Zasažen nemocemi, ztrátou všeho majetku a všech dětí (krom manželky, která mu jeho věrnost Bohu vyčítá) obrací se s bolestí k Bohu. A také s výčitkou – vždyť on, Job, zachoval Bohu věrnost vždy a ve všem, proč tedy Bůh nezasáhne a neosvobodí jej od nemocí i od neoprávněného nařčení? (Jeho neštěstí je prý důsledkem jeho hříchů a vin.) Proč Bůh mlčí?! A když už promluví, tak nejdřív Jóba – posledního z posledních a přesto věrného - pěkně usadí. Ukáže mu nejprve jeho slabost a nicotnost: „kdo jsi ty, Jobe? Kdo to byl, kdo stvořil zemi a dal vytrysknout vodám moře? Kdo vymezil hranice vodní hladině?“ „Kdes byl, když jsem zakládal zemi?“ A poté, kdy Jób pokorně skloní svoji utrápenou šíji před Hospodinem, mu znovu vrátí zdraví, sílu, vážnost, majetek.

V podobné situaci se nachází i učedníci na rozbouřeném moři. Se svými silami jsou v koncích a Ježíš - spí! „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“

Evangelní úryvek o bouři na jezeře najdeme u všech třech synoptických evangelistů (Mt,Mk,Lk) a ač nejsou příliš štědří na detaily, ve všech je to Ježíš, který „přinutí, vyzve, vybídne“ své učedníky, aby vstoupili na loď a pluli přes jezero. Mezi řádky můžeme vytušit, že se jim příliš nechce, Kristovi nejbližší učedníci jsou ponejvíce rybáři, a ti poznají nebezpečí blížící se bouře. Nicméně pro Ježíšovu autoritu („na tvé slovo spustím sítě“) nastoupí na loď a spolu s dalšími se vydávají na plavbu přes jezero. Ježíš zatím, unaven celodenním kázáním a uzdravováním, usne na zádi lodi na polštáři (oním „polštářem“ byla kožená poduška pro veslaře). A obávaná bouře skutečně přijde. Loď se zmítá na vlnách a plní se vodou, učedníci horečně vylévají vodu, ale lidské síly jsou na bouři krátké. Teprve, když už jim, obrazně i skutečně „teče do bot“, v nouzi nejvyšší, se obrátí na Ježíše. Vzbudí jej (ani bouře, spršky vody a houpání lodi Ježíše nevzbudí – napadá mne úsloví o „spánku spravedlivého“) a nejspíš i s roztrpčením; vždyť on je do té šlamastiky dostal a teď si klidně spí, zatímco loď se potápí: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ (Mistře, to je ti jedno, že nám, i tobě, jde o krk? Jak můžeš spát? Dělej něco!)

„Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ (Stejná slova, jaká použil proti zlému duchu u posedlého; bouře byly také vnímány jako projev démonů.) „Mlč! Buď zticha!“ (Komu to Ježíš poroučí? Nebezpečnému živlu, vodám jezera, přírodním zákonům?) „A vítr ustal a zavládlo úplné ticho.“ Z větru, nárazů vln, sténání lodě – náhle zavládlo ticho. Domnívám se, že právě ono náhlé ticho bylo nejsilnějším prožitkem – „padla na ně bázeň, veliká bázeň (= ještě hlubší emoce než strach).

A pak Ježíš … Kdo to vlastně je? Ta otázka se vnucuje sama: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“ Přírodní živly, nemoci těla, démoni, i sama smrt, je podrobena Ježíši. On je nadevšemi a nadevším. Jak ještě dlouho bude učedníkům trvat, než pochopí … Nyní se jim dostane, z pohledu Krista, oprávněné výtky: „Proč se bojíte. Pořád ještě nemáte víru?“ Důvodem strachu učedníků byla bouře a smrtelné ohrožení, do něhož se dostali proto, že poslechli Ježíše. Protože mu důvěřovali. A teď Ježíšova výtka, že jim chybí víra! (Možná jim to v tu chvíli přišlo nespravedlivé.) Ježíšova výtka je však oprávněná. Učedníkům – a přiznejme si, že i nám, chybí důvěra. Nedostatek víry v Ježíše. Jak mu tím křivdíme! („Je ti jedno, že hyneme?“)

Jestliže nás Ježíš pošle „na jezero“, nemusíme se bát. Jako dobrý pastýř nevydává své stádce, na němž mu tolik záleží, lehkomyslně do ohrožení. Navíc, on přece na loďku našeho života nastoupil s námi. Je s námi. Je uprostřed nás. A to i tehdy, když zdánlivě spí. Kdy se nám, v naší duchovní krátkozrakosti, zdá, že mu na nás nezáleží. Je stále s námi. Mnohdy dopouští i bouře. A my jsme stejně pošetilí, jako oni učedníci. Oni dělají, co se zdá nejsprávnější – všemi silami se snaží vylévat vodu z lodi – a přitom, uprostřed nich je Ježíš! Syn Boží! Ten, který má všechno – bouře na moři, stejně jako v našich duších a vztazích – pevně v rukou. Stačí tak málo. S důvěrou a bez okolků jej probudit. Obrátit se na něho s prosbou. S prosbou o pomoc, o ochranu. (Tolik modliteb důvěry a odevzdanosti se nám nabízí.)

My ovšem raději hledáme viníka – klidně i Boha, a o pomoc prosíme nejrůznější síly a energie, ale na sílu Ducha sv., na sílu Kristovy lásky, se neobracíme. Proč? Protože nemáme dostatek víry. Jak moc se podobáme oněm učedníkům. Snažíme se řešit problémy vlastními silami, ale na toho, kterému je podřízeno vše, včetně nás - zapomínáme. Nemáme k Ježíši důvěru. Ještě jsme v sebeodevzdání neudělali vše. Ještě si schováváme svá řešení a necháváme si v lásce a důvěře ke Kristu pomyslný odstup a rezervu. Domnívám se, že nám už tolikrát nabízel, přímo nám vnucoval, svoji pomoc. Ale my jsme neprosili. My jsme nedůvěřovali. Proč? Protože jsme se mu ještě zcela neodevzdali. Protože naše důvěra má svá četná „ale“; protože naše důvěra v něho bere za své s prvním nárazem vln. Náš strach nám brání ve spánku, zatímco Ježíšova neochvějná jistota v Otce, mu dává spánek i uprostřed bouře. Kéž bychom měli alespoň zlomek této Kristovy synovské lásky k Otci. Pak bychom se nebáli vstoupit na žádnou loďku svého života, byt se zdála být sebevratší. Při vědomí, že je s námi Kristus, že o nás ví a že mu na nás záleží – u tohoto projevu víry a důvěry, bychom mohli bezpečně plout svým životem. (A kdyby šlo do tuhého, víme, koho máme probudit?)

Jiří Vojtěch Černý