Stal jsem se z vůle matičky přírody pradědečkem

Nový rok shledal mého člověka v poměrně použitelném stavu. Což přeloženo do srozumitelštiny znamená - jest mi dovoleno být zápecníkem jako naše kočky, které tráví většinu svého produktivního věku v kotelně za pecí. Krmím jak kočičky, tak i pícku, aby bylo mým lidem dobře v jejich pelíškách. O svátcích se těším nejvíc na vánoční tlačenku speciál. Ta se dělá tak, že se vezme čtyřicet našich dětí, jejich partnerů a vnoučat, jeden velký obal na tlačenku, což je v tomto případě náš domeček a do něj se všechno natlačí a nalisuje, zapálí se svíčky a prskavky a dospělá i nedospělá hrdélka zapějí koledy. A nehrozí, že by se, byť na malou chvíli, dostavila Tichá noc (Stille Nacht), protože v tomto obsazení není možná jiná, než Příliš hlučná noc. Vánoce a další svátky byly hezké, ale já jsem promrzl v kostele na dlouhé dětské Štědrovečerní mši s dětskými scénkami a ani čaj s rumem mě nezprostil masivního nachlazení a prskání, které trvalo čtrnáct dní. Podzim byl vůbec takový průřez životem v lazaretě. Vnoučci Maxík s Matouškem se zapojili do všeobecného kašlání a smrkání, takže jsme si to užívali navzájem. Já jsem po půlročním škemrání o skalpel a šikovné ručičky operačního kouzelníka nakonec dosáhl v listopadu splnění mého skromného snu. Protože nejenom lodě mají čas od času kýlní problémy. I u mě se začla tvářit nespokojeně moje už jednou operovaná kýla, sykala bolestí a v noci tajně vyla, odmítala spolupracovat na zpracování dubových špalků a tak nakonec muselo dojít na kuchání. To jsem ale ještě netušil, že není všemu utrpení konec, protože jsem vyfasoval třicet injekcí a zeťák zdravoťák  od dcery Barborky mi každý den do mého statného těla vetkl ostrý šíp jak lučištníci do plece svatého Štěpána. V průběhu roku ke mně dorazila zpráva, že aniž jsem se o něco pokoušel, stal jsem se z vůle matičky přírody pradědečkem. Dcera Adélka tím, že se vdala za svého milovaného Angličana Petera Parkera, vyvdala jeho dva syny z prvního manželství, takže já mám o další dva vnuky víc (17), a jeden z nich si pořídil kloučka a tím pádem taky moje první pravnouče. Ale nejspíš se nebudeme příliš často vídat, protože je mezi námi studený Kanál La Manche a já nejsem jako Venclovský, který, když ho jako první Čech přeplaval (v červenci 1971), vylezl na břeh, rozzářil se a děl: „Já jsem tak šťastnej…“. Mně stačí ke štěstí, když přeplavu plumlovskou přehradu, bazén v prostějovských lázních nebo větší vanu s teplou vodou. Tož tolik v krátkosti pár střípků z mého poměrně fádního každodenního života. Hezký nový rok.

Luboš Nágl