Stále nás překvapuje, že jsou věci mezi nebem a zemí

V tuto neděli  jsem byla na velké mši v kostele Povýšení sv. Kříže v Litomyšli. Občas se stalo, že mši navštívil i mladík s krásným a silným hlasem, upoutal zajisté nejenom mne, ale mnoho dalších v zaplněném kostele. Litomyšl je město hudby, takže o hudební zážitky není nouze. Tím chci uvést můj neopakovatelný, lépe řečeno ještě nepoznaný pocit. Po cestě Sicílií, jak jsem minulý rok také psala v Simeonu, nás obohatil svým zpěvem v autobusu italský zpěvák, zřejmě  operní,  zážitek úžasný, až vstoupily slzy do očí.

Tentokrát zmíněný mladík v litomyšlském kostele seděl za mnou,  mám své místečko v předposlední řadě na židli posunuté o jedno místo tak, že vidím celou lodí oltář  a celý průběh mše i s dětičkami, které před proměnou nesou knězi kytičky a poté se v kruhu před oltářem modlí Otče náš. Písně, které se postupně zpívaly, mne trochu nalomily, protože zmíněný hlas mnou prostupoval.

Závěr mše, patřil písni Narodil se Kristus Pán. Nevím, možná pocit, že končí krásné vánoční období, radost z výzdoby kostela s ozdobenými stromečky a vystavenými betlémy a naplno puštěný hlas za mnou stojícího zpěváka, ve mně probudil neskutečné emoce. Musela jsem počkat až všichni opustí kostel, budou klidné ulice a já vše pustím. Plakala jsem, vzlykala, celou hrudí neskutečné pocity a já nechápala a netušila, kdy to skončí. Domů po necelém půl kilometru jsem došla již uklidněná.

Stále nás překvapuje, že jsou věci mezi nebem a zemí. Těžko onen mladík mohl tušit, co způsobil jeho hlas, který získal od Boha a vnucuje se mi otázka, zda si svých darů, které jsme možná také získali, třeba ne v takové míře, dostatečně vážíme. A co ten mladík?

Anna Matoušková