Starší lidé mohou být ještě velmi přínosní a užiteční... tak zní hlavní poselství celostátního setkání animátorů seniorů
V pátek dne 24. října 2014 proběhlo v budově Nového Adalbertina Hradecké diecéze velmi zdařilé a podnětné setkání seniorů a jejich animátorů. Bylo určeno především těm, kteří se věnují pastoraci „dříve narozených“ a nemocných – ať už ve farnostech či třeba v domovech pro seniory – a samozřejmě také jejich klientům. Setkání bylo celostátní, takže se ho zúčastnili nejen lidé z Hradecké diecéze, ale i z míst poměrně vzdálených, z jiných diecézí Čech a Moravy...
Jednání předcházel duchovní program. V kostele Panny Marie na Velkém náměstí pozdravil a přivítal účastníky setkání pomocný biskup Josef Kajnek. Na úvod se zpívaly melodické a působivé chorální kánony známé na příklad ze zpěvů v Taizé: „Confitemini Domino, quoniam bonus“ (svěřme se Pánu, neboť je dobrý), „Ubi caritas et amor, ubi caritas, Deus ibi est“ (Tam, kde panuje dobrota a láska, tam je i Bůh); „Magnificat anima mea Dominum“ (Má duše Boha velebí) a další kánony. Následovala mše svatá, kterou celebroval pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka, s nímž koncelebroval pomocný biskup Josef Kajnek, emeritní generální vikář Mons. Socha a řada dalších kněží. Otec kardinál neskrýval, že se ve své bývalé diecézi stále ještě cítí doma; svou homilií i svým laskavým postojem všechny zaujal. Při slavné bohoslužbě se zpívaly oblíbené zpěvy k Duchu Svatému („Duchu Svatý, nás svou mocí v lásce obnovuj, nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj!“ K offertoriu se zpívalo: „Chleba a víno neseme, přijmi ty dary prosíme!“; ke communiu: „Lásko ty věčná, s námi zůstávej a dej pokoj svůj všem nám! V pokorné prosbě ruce spínáme, skloň se milostivě k nám!“ V závěru bohoslužby zaznělo radostné a povzbudivé: „Raduj se v Pánu vždycky, tobě pravím, raduj se!“ Společné modlitby byly zaměřeny nejen na zdar setkání, ale i na velmi naléhavé aktuální potřeby celého světa - především za mír a spravedlnost ve všech oblastech nepokojů, válek a v místech pronásledování křesťanů. Velké množství přítomných přistoupilo ke Stolu Páně. Po tomto duchovním úvodu začal vlastní program ve zcela zaplněném Velkém sále. Na programu byly čtyři přednášky - dvě dopoledne a dvě po společném obědě.
V úvodní přednášce se P. doc. Michal Kaplánek zaměřil na téma „Činnost laiků v Církvi“. Podal historický přehled vývoje vztahu mezi kněžími a laiky, zmínil slavného světce kardinála Newmana, který již před více než sto lety hlásal, že laici by měli být partnery duchovenstva a měli by tedy být adekvátně nábožensky vzděláváni. Hovořil také o různých pojetích církve (jako hierarchická, jako mystické tělo Kristovo, jako Boží lid a svátost spásy). Hovořil i o mnoha zásadních přínosech Tridentského koncilu pro uchování jednoty Církve, proti bludům a schismatu. Zmínil i myšlenky sv. Františka Saleského o svatosti a o rozličných způsobech přístupu k ní; věnoval se myšlenkám o laicích v Církvi plynoucím z jednání II.vatikánského koncilu a důsledkům koncilního učení pro činnost v Církvi. Upozornil na velmi rozdílný stupeň pravomoci laiků v předkoncilní době a nyní - a o jejich nové spoluodpovědnosti za dění v Církvi.
Další přednáška Otce Jana Rybáře SJ byla zaměřena na pastorační styl současného papeže Františka. Upozornil, že už výběrem svého papežského jména, které je v dějinách papežství zcela výjimečné, nový Svatý Otec naznačil, že hodlá následovat svého patrona Františka z Assisi v pokoře, vést Církev v duchu odříkání se pompézních prvků, přílišné suverenity, zbytečné etikety a formálnosti - s důrazem na evangelijní chudobu, prostotu, charitativní činnost a službu; že zde není proto, aby si dal sloužit, ale aby sám sloužil. Býval arcibiskupem v Buenos Aires, což se dá přeložit jako „dobrý vzduch – dobrý vítr“. V tomto duchu chce zavést pozitivní změny, nového ducha v Církvi. Jako člen Tovaryšstva má na paměti blahodárnou činnost jezuitů v Latinské Americe po výbojích portugalských a španělských dobyvatelů, jezuitskou péči v jejich misijních koloniích tzv. „redukcích“ o domorodé indiánské obyvatelstvo a o jejich kulturní povznesení, výchovu a vzdělání - a jejich ochranu před hromadným vybíjením a zotročováním bezohlednými kolonizátory, i když to samozřejmě vedlo k nenávisti tehdejších mocných (reprezentovanými na příklad ministrem Pompballem) k jezuitskému řádu a dokonce k jeho zrušení (je velmi zajímavé, že v barokní době působilo v misiích v Jižní Americe na 120 jezuitů českého původu). Jedním z cílů současného papeže je odstranit formálnost, pěstovat duchovní radost ze sebedarování z lásky k lidem a ke Kristu; chce být lidem přístupný a blízký. Chce bránit tomu, aby člověk - za nadvlády peněz - byl považován za konzumní zboží, aby byl vykořisťován a pak „vyřazen“ jakožto opotřebený a neužitečný.
Odpolední přednáška Mons. dr. Jána Majerníka ze Slovenské republiky měla téma „Jak prohloubit ve stáří svůj vztah k Bohu“. Evropská populace stárne; zatím co v roce 1900 byl věkový průměr 47 let, nyní je už 77 let a neustále stoupá procento seniorů v populaci. Všeobecně negativní postoje k seniorům mohou vést ke ztrátě komunikace, k relativizaci citových vztahů, k jejich diskriminaci, k myšlenkám na eutanázii. Důsledkem dlouhověkosti může někdy být pocit osamělosti, duchovního strádání, pocit nepochopení a nevděku od generace v produktivním věku. Proces stárnutí je ovšem individuální: lidé starší 65 let mohou být ještě velmi přínosní, užiteční, plodní, zkušení odborníci a moudří. Starší generace seniorů skoro vždycky bývala nábožnější než mladší obyvatelstvo. Proto morálním úkolem seniorů je pečovat o náboženské vzdělání a víru svých potomků (i vnoučat - a v budoucnu - v důsledku neustálého prodlužování průměrného věku - budou mít stále pravděpodobněji náboženskou zodpovědnost i za pravnoučata). Příkladem může být situace v zemích jako třeba komunistická Albánie, kde veškerá náboženská činnost byla dlouhodobě přísně zakázána a krutě trestána - a kde přesto zejména díky babičkám a dědečkům zůstalo v obyvatelstvu zachováno povědomí víry i po několika desetiletích tvrdého pronásledování náboženství; podobně tomu bylo i v dalších zemích světa. Z toho vyplývá nutnost náboženské osvěty a péče o seniory, o jejich vzdělávání a společné čtení Písma svatého, o společné modlitby a setkávání.
Svou závěrečnou přednáškou na téma: „Nestačí jen dobře žít, nýbrž je důležité i správně zemřít“ se paní Jana Sieberová dotkla srdcí všech shromážděných. Její osobní příklad činorodé lásky k bližnímu – její snaha zajistit starým nemocným lidem důstojný konec života v prostředí lásky a ve společenství s jejich blízkými v prostředí hospice, resp. domácího hospice, který vybudovala v Hořicích - každého posluchače zaujal. Lidé velice ocenili, že se vzdala úspěšné profesní kariéry a šla do tohoto „nejistého podnikání“, aby mohla sloužit těm nejzranitelnějším a nejpotřebnějším lidem na konci jejich dnů.
Program celostátního setkání byl ukončen milým posezením s vinným osvěžením a osobním setkáním účastníků. Od 18:30 následoval benefiční koncert Pavla Helana nejen pro účastníky interdiecézního setkání, ale i pro širokou veřejnost, což byla příjemná tečka za dnem plným milých zážitků a nových poznatků i zkušeností. Účastníci ocenili úspěšnou organizaci celého dne, předběžnou činnost a zásluhy všech, kdo se na jeho přípravě podíleli - zejména pracovníky Diecézního centra pro seniory - Mgr. Veroniku Čepelkovou a její kolegy. Věřím, že nikdo z účastníků Celostátního setkání seniorů a animátorů seniorů nebyl zklamán a že všichni budou rádi vzpomínat.
Karel Voplakal
