Šťastné a veselé!

V těsně předvánoční době jsem zažil takový menší trapas, když jsem se pokoušel sehnat rybu a rybí drůbky na polévku. Lidová moudrost praví, že „nic tak nepobaví a nepotěší  ty ostatní, jako když se jejich bližní nějak ztrapní.“

Dva dny před Štědrým dnem jsem se brzy po ránu vypravil na nákup - hodlal  jsem koupit kapra, protože štědrovečerní večeři bez smaženého kapra a bez rybí polévky si prostě nedovedu představit: šlo mi tedy hlavně o ty „drůbky“ (mlíčí a jikry) na rybí polévku; na té si vždycky velice pochutnávám - bohužel však jako jediný z rodiny, zatím co ostatní ji vždycky jedli spíš jen z povinnosti. Jenže kapry zatím ještě u nás neměli - prý až další den - a už vůbec nebyla naděje, že by se daly koupit i ty „drůbky“ - to by se jich musel někdo přímo u kádě zříci, což se moc často nestává. Ale kdosi mi poradil, že jen pár zastávek od nás funguje rybárna, kde prý i takovéto nedostatkové zboží občas mívají - a tak jsem sedl na tramvaj a vydal jsem se tam - a skutečně jsem tam tyto věci sehnal: drůbky i dvě kapří hlavy – a k tomu i půlku již vykostěného kapříka; nebylo to sice nijak levné, ale asi to stojí za to pohodlí - nemuset doma rybu pracně kuchat, škrábat šupiny a nůžkami odstřihovat ploutve. V obchodě byli velmi vstřícní, všechno mi ochotně zabalili - každý druh zvlášť a dokonce mi to sami naskládali do jejich igelitové tašky. Jenomže - když jsem pak přišel domů a vytahoval jsem z tašky jednotlivé balíčky, byly tam sice kromě krabičky s drůbky i ty hlavy - jedna, druhá - a dokonce i třetí (!) rybí hlava, ale nikde jsem neviděl tu vykostěnou půlku ryby.  Tak jsem si řekl, že asi muselo dojít k omylu při balení (ani mi nenapadlo, že by mne snad chtěli ošidit) - a vydal jsem se zpět do rybárny. Věřil jsem, že si mne budou ještě pamatovat a že mi tu třetí hlavu, kterou mi zřejmě zabalili omylem, vezmou zpět a dají mi místo ní to zaplacené kapří maso. Ale v prodejně se pak ukázalo, že to sice skutečně omyl byl, ale bohužel na mé straně - že totiž ten třetí, v igelitu zabalený balíček, který sice také vypadal jako rybí hlava,  ve skutečnosti bylo a odborně zabalená postrádaná polovina kapra maso  – oni to totiž dokázali tak šikovně srolovat a zabalit, že to tvarem skutečně tu kapří hlavu připomínalo (a já jsem asi musel mít „vlčí mlhu“, když jsem to hned doma nepoznal). Prodavač nebyl tedy ničím vinen, ale moje nedůvěra se ho na štěstí nijak nedotkla - a nakonec jsme se tomu oba s chutí zasmáli. Mohlo to však dopadnout hůř, kdyby to byl třeba nějaký mrzout či hádavé individuum.

Když jsem se s tím pak doma pochlubil, manželka si vzpomněla na jiný, také dost komediální až trapný příběh, který se přihodil u našich známých. Měli tam prý právě na hlídání vnučku – malou školačku. Byl hezký zimní den - a tak se babička s dívčinou hned po ránu vydala na procházku. Děda mezitím doma pekl cukroví (kterýpak muž  nepeče rád vánoční dobroty!). Když pak ženské přišly z vycházky domů, první strčila hlavu do kuchyně ta malá - ale hned vycouvala a vyděšeně hlásí babičce: „Babí - děda je nějakej divnej: lítá po kuchyni, mračí se a říká strašně ošklivá slova, tak jako někteří kluci u nás ve škole - a pojď se honem podívat: cukroví má vysypané na podlaze a schválně po něm dupe!“  Po chvíli se děda uklidnil a když už s ním byla řeč, dokázal své bláznivé chování aspoň trochu přijatelně zdůvodnit: rohlíčky už prý byly skoro upečené - a už to téměř chtělo je z trouby vyndat, když tu právě v tak nevhodnou chvíli zazvonil telefon. Netušil, kdo volá, ale v obavě, aby se mu zatím, co bude telefonovat, cukroví nespálilo, rozhodl se tedy honem plech z trouby vytáhnout. Telefon mezitím vytrvale a neodbytně vyzváněl. V rozčilení hledal honem nějakou chňapku a nakonec kvapně natáhl na svou pravici starou tlustou rukavici a touto „chňapkou“ otevřel troubu - jenomže v roztržitosti tou druhou, nechráněnou levačkou uchopil a vytáhl rozpálený plech. Zasyčel bolestí a plech hned z ruky upustil - ale snad aby jej ještě v letu zarazil, anebo pád rozpáleného plechu na kuchyňské lino aspoň trochu ztlumil, instinktivně  mu nastavil do cesty vlastní koleno - a pochopitelně se znovu spálil. Není divu, že pak do rozsypaných vanilkových rohlíčků vztekle kopal a vykřikoval velmi neslušná slova… Neustávající vyzvánění telefonu prý pak již naprosto ignoroval; bylo mu najednou zcela jedno, kdo se k nim chtěl dovolat.

Stává se asi „i v lepších rodinách“, že svátky pokoje začínají trapasem. Nasvědčuje tomu i ta známá „častuška“ ještě z dob našeho mládí, v níž jsou vyjmenována snad všechny takové eventuality: „Po roce vánoce, vánoce přicházejí, zpívejte, přátelé... šťastné a veselé!“

Karel Voplakal