Stát se apoštoly ve svých rodinách, ve svém prostředí
Vy, kteří jste byli včera v noci na „půlnoční“, slyšeli jste zprávu evangelisty Lukáše o Narození Ježíše Krista v Betlémě. A bylo v ní pěkně živo; byla tam řeč o ANDĚLECH, kteří se zjevili PASTÝŘŮM, o SVĚTLE, které přitom vůkol zářilo i o SLOVECH andělské zvěsti: „Zvěstuji vám velkou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil SPASITEL, to je KRISTUS PÁN. To pro vás bude znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.“
A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Chvála na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“
To bylo včera. A dnes jsme slyšeli v evangeliu, jak to bylo dál: „Když andělé odešli od pastýřů do nebe, řekli si pastýři mezi sebou: Pojďme tedy do Betléma, podívat se na to, co se tam stalo. Pospíchali tam a nalezli Marii, Josefa i děťátko položené v jeslích...“ Když se pastýři poklonili malému dítěti, v němž vírou poznali Spasitele, když mu podle líbezné tradice předali své skromné dárky, velkoryse darované z jejich mála, vrátili se zpět ke svým stádům. Přitom však „velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli...“
Tolik evangelium. Tuto scénu nám něžně vykreslují naše tradiční jesličky. Jejich středem je samozřejmě Ježíšek se svou maminkou, Pannou Marií a sv. Josefem, ale v jesličkách nikdy nechybí pasáčci, ovečky i obyčejný lid, který přináší svému Spasiteli své dary a dárky.
Narozený Bůh, Ježíš Kristus, je středem vánoc, bez něj by vůbec vánoce nebyly a nemohly být, jeho hlavní role v životě všeho vykoupeného stvoření je nezpochybnitelná, ale kolem Ježíše je také plno lidí a lidiček, kteří také hrají svou, sice epizodní a přece důležitou roli. Chtěl bych se o letošních vánocích spolu s vámi zadívat právě na PASTÝŘE. Obyčejné, prosté pastýře, kteří si na svůj skromný chléb vydělávají těžkou prací. Vůbec nebylo a dosud není, nic snadného být pastýřem v kraji, kde je nouze o vodu a trávu. A přece, tvrdé podmínky, v nichž pastýři žili, nedaly ztvrdnout jejich srdcím. Tato chlapiska, zvyklá strádat hladem a horkem, prát se s divokou zvěří, jsou schopna soucitu, jsou velkodušní a mají dobré srdce. Nejenže uvěří andělově zvěsti o narození děťátka, ale oni vědí, že takové malé dítě a jeho rodiče potřebují nějaké to živobytí. A tak ze svého mála přinášejí dary a dárečky. Tenhle lidský rozměr prostých pastýřů nám tak jímavě přibližují naše jesličky a vánoční koledy.
Já bych si ale dovolil upřít vaši pozornost ještě na jiný rozměr jednání pastýřů. Rozměr, řekněme duchovní. On totiž je, a mohl by být, inspirací i pro náš duchovní život. Dokonce, a teď budu hodně troufalý, dovolme těm prosťáčkům, aby nám „nastavili duchovní zrcadlo“, aby nám byli takovými učiteli duchovního života.
Pastýři vyslechnou překvapivé, až neuvěřitelné zvěstování anděla o Narození Spasitele ve chlévě. To je zdánlivě hotový nesmysl: že by se Bůh narodil jako malé dítě, notabene kousek, nedaleko odtud! Ale oni těmto slovům UVĚŘÍ! Neřeknou si, „no a co? to se nás netýká, my máme svých starostí dost...“, ale oni přijaté SLOVO, promění ve VÍRU, a nejen to. Oni ji přemění do konkrétního rozhodnutí, postoje, SKUTKU. „Pojďme tam!“ Oni se zvednou, přeruší svůj spánek, přemohou svou pohodlnost a vydají se do temnoty noci.
Evangelista Lukáš dokonce řekne, že POSPÍCHALI! Právě v tom jsou pro nás příkladem hodným k následování. Nestačí, že si jdeme o Vánocích do kostela poslechnout zprávu o Narození Spasitele. Nestačí, že v tuto zprávu někteří dokonce i uvěří. Je třeba na ni REAGOVAT a VYDAT SE NA CESTU. Usměrnit svoje síly, svoje životní směřování, svoji duchovní energii směrem ke Kristu. Je třeba JÍT, abychom DOŠLI, je třeba HLEDAT, abychom NALEZLI. Bůh si s námi nebude hrát na schovávanou v noční temnotě. On chce být hledán a rád se dává nalézt. Dokonce slibuje, že: „každý kdo hledá, nalezne...“
A pastýři skutečně: „nalezli Marii i Josefa a děťátko položené v jeslích.“ SETKALI se s Bohem. ROZPOZNALI Boha skrytého v bezmocném nemluvňátku a POKLONILI se mu. UVĚŘILI a PŘIJALI skutečného, pravého Boha. Ne jako my, kteří často „bereme“ jen Boha podle našich představ. Pastýři, ti však jdou ve své VÍŘE, ve svém SVĚDECTVÍ ještě dál – „Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli...“ Pastýři neskončili u toho, že viděli, že přijali, že se poklonili, ale oni se stávají hlasateli, zvěstovateli Boha.
Pastýři nejprve spěchají do Betléma. Hledají a nalézají Krista. Ale pak se vrací do svého prostředí a stávají se prvními apoštoly. Jsou tak plní toho, co poznali, co uviděli a prožili, že si to nejde nechat jen pro sebe. Zážitek nalezení, prožitek víry, nutí a zavazuje k tomu vydávat svědectví. To platí nejen pro pastýře, to pro každého z nás! Vždyť MY jsme se přece s Bohem setkali, my v něj uvěřili! A my jsme také POVOLÁNI zvěstovat, hlásat to, co jsme pro sebe v Bohu, ve víře NALEZLI. U těch „svých stád“, ve svých rodinách, ve svém prostředí. Hledat, nalézat a předávat, to je POVOLÁNÍ VÍRY, ke kterému jsme z jeslí od Ježíše POSLÁNI.
Jiří Vojtěch Černý
