Stereotyp zaběhlého nám brání žasnout, radovat se, děkovat
Neh 8,2-6.8-10
Lk 4,14-21
3. neděle v mezidobí
Letos už pošesté slavíme Neděli Božího slova, kterou na třetí neděli v mezidobí vyhlásil papež František. Tím podtrhl význam Bible nejen při bohoslužbě slova, která je první částí mše svaté, ale v celém našem životě. A zrovna dnešní biblické texty ukazují, jak významně zasahuje Boží slovo do životů posluchačů.
Je to právě četba Písma, Božího zákona, a naslouchání posluchačů to, co spojuje texty SZ a evangelia. Schéma je stejné – jeden předčítá a vykládá knihu Božího zákona a ti, kdož poslouchají, jsou tímto textem zasaženi. To čím se dnešní texty liší, není jen rozdílná doba a prostředí – ale především „situace naslouchajících a jejich historické postavení“. A samozřejmě také přednášející. Možná neuškodí si tyto dvě podobné a přece tak rozdílné situace dnešní bohoslužby slova přiblížit.
Po dlouhém babylónském zajetí se izraelský lid pod vedením kněze (a královského zmocněnce) Ezdráše navrací do své Země zaslíbené. (444 př.Kr.) Nachází ji vyrabovanou, Jeruzalém je zbořen a centrum bohopocty, chrám, je v troskách. Je třeba začít od začátku – a není nahodilostí že, cit.: „Bylo to prvního dne sedmého měsíce“. Kdo se orientuje v židovských svátcích a slavnostech ví, že 1. den sedmého měsíce (Tišri) je židovským Novým rokem (Róš-ha-šana) Tato zmínka o datu chce snad ukázat na nový začátek – po návratu je třeba začít stavět – nejen chrám, domy, ale také postavit znovu do středu života Hospodina a bohoslužbu. A protože pilířem duchovního života Židů je Zákon, postaví se Ezdráš na vyvýšené místo a předčítá přinesený Zákon, který celé generace nemohly slyšet. Zákon je pro Židy slovem Božím, který zachytil Mojžíš (přesněji pozdější pisatelé pod Mojžíšovým jménem). Je posvátnou knihou. Ezdráš tedy čte a vedle něho stojí levité, kteří překládají, vykládají a vysvětlují lidem toto Boží slovo. Musela to být strhující scéna – lid po desetiletích útlaku slyší o Bohu, o jeho zaslíbeních, o svém jedinečném vyvolení. O víře předků, na níž je třeba navázat a přenést ji do každodenního života. Konečně svobodni, ve své zemi a naslouchajíce Hospodinovým slovům – není divu, že shromážděný lid pláče dojetím i žalem nad troskami své dřívější slávy. A Ezdráš jim říká slovo povzbuzení: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Nebuďte smutní a neplačte. Teď není čas pro smutek a pláč – teď je třeba oprášit svojí víru, povzbudit se a s nadějí začít stavět chrám – nejen z kamení, ale ve svých srdcích a myslích. K tomu je třeba se posílit: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“
Ezdrášova řeč je plamennou výzvou se silným náboženským a sociálním podtextem. Tučná jídla jsou symbolem Hospodinovy hostiny a jsou k ní pozváni všichni. Sytí i hladoví, bohatí i chudí, plní elánu i tonoucí v beznaději. „Radost z Hospodina je vaše síla!“ To jsou nadčasová slova. V žalmu, který následoval, jsme opakovali antifonu: „Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život“.
Ano, Hospodinova slova byla pro navrátivší se Izraelity slovem života inspirovaným samotným Bohem.
O Boží slovo se opírá o půlstoletí později Ježíš v nazaretské synagoze, když cituje z knihy proroka Izaiáše. Ten v tomto úryvku vykresluje vizi Mesiáše a Ježíš se k tomuto textu přihlásí. „Dnes se naplnilo toto slovo!“ a dále: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, vyhlásil milostivé léto Páně“, Izaiáš nejen, že ukazuje na Mesiáše, Božího Syna, ale také představuje jeho program; posláním Ježíše je být na straně těch nejpotřebnějších, vyhlásit Milostivé léto, v němž se navracela zajatcům svoboda a bezzemkům půda, kdy se odpouštěli dluhy, a usmiřovalo bezpráví. Ježíš jim ve skutečnosti jakoby říká: „Já jsem ten, koho vám přislíbil Izaiáš, vždyť já sám přece konám všechno to, co on předpověděl, že bude konat Boží vyvolený; já přece, a vy to dobře víte, hlásám Boží slovo, uzdravuji slepé a hluché, dokonce ve jménu Božím odpouštím hříchy a vracím vám ztracenou svobodu…“ Očekávaný Mesiáš je uprostřed nich! DNES! Dnes se naplnilo očekávání Izraele!
Ale oni, protože nechtějí, nevěří. Dokonce, (jak můžeme číst o pár veršů dále a uslyšíme příští neděli) jej z nazaretské synagógy vyženou a budou jej chtít zabít – proč? Protože nekonal to, co si přáli a hlavně nebyl takový, jaký si představovali, že by měl být.
Pro úplnost přidám ještě pár slov k tomu dnešnímu textu evangelia. Možná vám neuniklo, že má dvě části, nejprve ze samého začátku Lukášova evangelia. V úvodu je adresováno jakémusi Teofilovi – což může být docela dobře konkrétní člověk, stejně jako obecné označení každého čtenáře, jemuž se evangelium, tento písemně zaznamenaný příběh Kristova života, dostane do ruky. Vždyť THEOFIL je řecké slovo označující toho, „kdo miluje Boha“ – a tím by měl být stejně tak každý Žid, jako křesťan. A tak mne napadá, poněkud troufalá otázka: není evangelium (nejen to Lukášovo) určeno také nám? My nežijeme ve vypjaté situaci návratu; na doby minulé totality, jsme už pozapomněli, a také blízkost Ježíše, ačkoli je On stále uprostřed nás, nikterak neprožíváme. Otupěli jsme morálně i duchovně. Ježíš, Boží Syn, je uprostřed nás. („Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich …“) Je uprostřed nás ve slově Písma, v tajemství eucharistie, v každém dobrém skutku, v každém bližním. A my, ne nepodobní těm nazaretským, jej „nebereme“, protože se nám se svými požadavky života v pravdě a lásce; s prvním a nejdůležitějším přikázáním lásky, nehodí do krámu. My jdeme v neděli do kostela (jako Židé v sobotu do synagógy); my hodíme nějaký ten peníz do sbírky (stejně jako vybírali Židé na chudé a potřebné), ale tím to končí. Pro nás, stejně jako pro ně, platí ono: „Tento lid mne vyznává ústy, ale srdcem je ode mne daleko.“ (Iz 29,13; Mt 15,11) Přitom uprostřed nás je živý, přítomný Bůh a my v jeho blízkosti můžeme dennodenně prožívat svůj den spásy, den navštívení. Každý den! Jenomže právě ona každodennost, ono zevšednění, stereotyp zaběhlého, nám brání žasnout, radovat se, děkovat. K naší škodě, samozřejmě.
Jiří Vojtěch Černý
