Stopy Boží lásky v naší duši nemůže nikdo a nic smazat
Iz 42,1-7
Sk 10,34-38
Mt 3,13-17
Křtu Páně
Biblické texty dnešní neděle nám, poskládány za sebou, dávají dohromady nádhernou skládanku, z níž zřetelně vystupuje Ježíš Kristus, milovaný Boží Syn.
Tak nejprve prorok Izaiáš hovoří o služebníku, Božím vyvoleném, v němž si Bůh zalíbil. O tom, na nějž Hospodin vložil svého ducha a který přinese (všem) národům právo… Hospodin sám jej povolal, ustanovil jej prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, aby otevřel oči slepým a ty kdo bydlí ve tmách vyvedl ze žaláře...
Tato slova jsou nejspíš napsána už v 6. stol. př. Kr. a jak přesná charakteristika, tak jasný obraz Krista! Nikdo nemůže pochybovat, koho že to má dosadit za onoho tajemného Božího služebníka. Izaiáš jej představuje jako toho, který plní Boží poslání a obnovuje smlouvu s Bohem. Bůh jej k tomuto úkolu vyvolil už od matčina lůna a pomazal ho svým duchem, aby všem národům přinesl Boží slovo a svobodu. Tento Boží vyvolený bude vystupovat nikoli silou zbraní, ale jeho silou bude mírnost a dobrota.
(Už zde u Izaiáše vystupuje, zatím neznámý Kristus, jako král, kněz a prorok. Jako král bude věrně ohlašovat právo; jako kněz své poslání naplní tím, že se stane prostředníkem smlouvy lidu. Jako prorok bude hlásat Boží vůli a stane se světlem národů. Tolik Izaiáš ve své vizi Božího služebníka.)
Rovněž sv. Petr, ve Skutcích apoštolských, nenechá nikoho na pochybách, že je to právě Ježíš, kdo je oním vyvoleným Božím Synem. Petr vypráví, cit.: „Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel...“ Opět je tu postava mocného tvůrce pokoje, toho, který léčí nemocné - dodejme hříchem; který vyvádí z temnoty a uzdravuje slepé, léčí ty, kteří žijí v temnotách zla.
Jako poslední jsme slyšeli zprávu sv. Matouše v evangeliu, který vydal svědectví, jak na sebe Ježíš přijal naši lidskou přirozenost - a jak důsledně a důkladně ji přijal! Narodil se jako každé bezmocné dítě, nadto v jeslích pro dobytek; už od nejranějšího dětství zažívá trpký osud uprchlíka, jeho život je hned v počátku ohrožen - a teď je již dospělý muž, ale upřímně řečeno, zase patří do společnosti na okraji. Stojí v anonymním zástupu hříšníků, ač jediný bez viny – On, „Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ „Ten který přišel svět soudit, který bude křtít ohněm a Duchem!“, čeká na křest vodou... jak si nevybavit slova: „ve všem se nám připodobnil, krom hříchu..“ Jan křtí ovšem křtem pokání, křtí hříšníky, kteří se ponořují do vod nejsvětější z řek, aby smyli špínu těla a obrazně i duše. Není bez zajímavosti, jak se Jan v této situaci zachová.
Jan Křtitel musel být vskutku impozantní a hlavně charismatická postava. On na poušti uzrál ve vidoucího, v proroka, a tak v Ježíši rozpoznává svého Pána a Boha. A jeho reakce: „Jakže, ty chceš být pokřtěn ode mne, člověka..?!“
Jan ví, s kým má tu čest, přirozeně a s pokorou se brání, ale podvolí se Kristově autoritě, když ten jej upozorní na Boží vůli. Boží vůle je závazná pro oba tyto Boží vyvolené. „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli...“ A tak je Ježíš, stejně jako ostatní hříšníci, pokřtěn. A přece to neprojde jen tak...
Jakmile byl pokřtěn a vystoupil z vody, „otevřelo se nebe a Duch Boží se z nebe snáší jako holubice.“ A to vše ještě podtrhuje hlas z nebe: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení!“ Jak nepřehlédnutelné, jak nepřeslechnutelné…
Evangelista Matouš zde používá biblické obrazy a symboly. „Otevřelo se nebe“,- v překladu se doslova PROTRHLO. (Co je to za sílu, která kupříkladu protrhne hráz… a tady se protrhlo samo nebe a nebeská milost, tato nezadržitelná síla Boží lásky, se řine na zem.) Dále je zde symbol Ducha sv., který se snáší na Ježíše v podobě holubice. Holubice je symbolem Ducha sv., ale Písmo ji vnímá též jako symbol smíru, předmět oběti a konečně i života, (vždyť to byla právě holubice, jež přinesla do archy Noemovy zvěst o návratu života na zatopenou zem). A tyto duchovní symboly nadto korunuje ještě hlas z nebe, který přece nemůže patřit nikomu jinému, než samému Bohu.
(Právem církev již po staletí k sobě přiřazuje ZJEVENÍ Ježíše - jednak v jesličkách, kde jej odhalí moudří králové, dále právě při jeho křtu, kdy jej odhaluje, zjevuje sám nebeský Otec a nakonec ještě v Káni Galilejské, kde Božství Ježíšovo prozrazuje jeho prvý zázrak.)
Vraťme se ještě na břeh Jordánu. Stojí zde Boží milovaný Syn a tímto okamžikem končí anonymita Ježíše Krista. Končí jeho inkognito, končí jeho skryté dětství a dospívání v Nazaretě; od tohoto okamžiku už nebude jedním z mnoha, ale budou na Něho upřeny oči mnohých. Končí éra tesaře a začíná dramatické období Mesiáše.
Také touto nedělí končí doba vánoční – se vší svou výzdobou, světly, radostí – a od pondělí nám začíná všední liturgické mezidobí. Podobně jako by to bylo i v Ježíšově životě. Po křtu v Jordánu, začíná období postu na poušti, pak veřejného života; skrytých modliteb i předávání učení apoštolům. Je to doba jeho přípravy na tíhu pašijového týdne a, to především, na vyvrcholení jeho života ve Vzkříšení. Analogicky k Ježíšovu životu i my budeme teď v mezidobí – nejen liturgickém, ale i v životním, prožívat, ve skrytosti a všednosti, přípravu na svůj osobní kříž (a on nejspíš nikoho, v nějaké formě nemine), ale i ten můžeme, stejně jako Kristus, nést v naději na naše osobní Vzkříšení, na naši osobní proměnu.
Na začátku našeho duchovního života byl křest – ne nepodobný Kristovu – a na konci našeho života může být naše vzkříšení - podobně, jako u Krista. Ježíš nás zve na cestu následování.
Jenomže, jak se ale můžeme nechat vést od někoho, koho neznáme? A jak jej můžeme milovat? Nechte se oslovovat slovy o Ježíši; nechte se uzdravovat jeho svátostmi; hřejte se na výsluní jeho dobrotivosti a milosrdenství. To všechno je možné i dnes, 2000 let poté, co šlépěje Ježíšovy zanechávaly svůj otisk v písku Judské pouště. Tyto stopy už dávno zavál čas, ale stopy Boží lásky v naší duši, ty nemůže nikdo a nic smazat. Jenom my sami, svým hříchem. Navraťme se proto v myšlenkách ke svému křtu, který většinou nepamatujete, a v duchu poděkujme, že nás naši rodiče, nebo některé i později, nepochopitelná Boží režie, přivedla až ke křtitelnici. A snažme se z pokladu této svátosti žít. Žít spolu s Kristem, který „doutnající knot neuhasí a nalomenou třtinu nedolomí…“ To jsou přece slova o nás a pro nás...
Jiří Vojtěch Černý
