Strahovská rekolekce s P. Angelem Scaranem
V sobotu dne 15. března se v areálu Strahovského kláštera konala jednodenní postní duchovní obnova (rekolekce), jíž se mohli zúčastnit přihlášení zájemci především ze strahovské, břevnovské, bělohorské a řepské farnosti. Většina asi stovky zúčastněných byla seniorského věku. Exercitátorem, který přednesl několik postních homílií (promluv), sloužil v tamní bazilice polední mši svatou a řídil tamtéž cca hodinovou meditaci, byl současný dobříšský duchovní správce, skvělý kazatel, kněz česko-italské národnosti P. Angelo Scarano působící i na pražské Teologické fakultě UK.
Ústředním tématem bylo křesťanské upřímné a dokonalé odpuštění a usmíření. Některé myšlenky z homilií:
Možnost (a pro křesťany i povinnost) odpustit nikoli jen sedmkrát, ale sedm a sedmdesátkrát (prakticky tedy vždycky) našim bližním vše, čím nás zranili, je v podstatě velkým darem od Boha, majícím za následek odpuštění i našich vlastních vin, pokud jich upřímně litujeme. Ze srdce odpustit křivdy máme i těm, kteří o to třeba ani nestojí, anebo si svého pochybení ani nejsou vědomi - i kdyby se jednalo o velmi závažné záležitosti. Je to způsob našeho přiblížení se Bohu- a v podstatě i podmínka odpuštění našich daleko větších vin vůči Němu (viz Kristovo podobenství o dvou dlužnících, z nichž ten, kterému jeho pán milosrdně odpustil ohromný, prakticky nesplatitelný dluh, sám nedokázal svému spolu-služebníkovi odpustit jeho dloužek vůči němu, nesrovnatelně menší. Svým tvrdým, bezohledným a nemilosrdným přístupem k tomuto bližnímu velmi zklamal a rozhněval jejich pána a vysloužil si dodatečný spravedlivý trest. Jiné Kristovo podobenství o marnotratném synu mluví o tom, jak milosrdný otec s láskou k provinilému synovi odpouští jeho předešlé podlé jednání a rozmařilé chování - a nejen že ho bere na milost, ale ještě jej vyznamenává a odměňuje za to, že našel cestu zpět k otcovu velkorysému odpuštění. To však paradoxně vzbudí nelibost a zášť druhého syna, který "vždycky zůstával hodný" a navenek se ničím neprovinil- vlastně pouze svým nepochopením, že otec obnovil důstojnost hříšníka, především však svou vlastní žárlivostí a závistí nad tím, kam až otec došel ve svém odpuštění jeho provinilému bratrovi...
Bůh ve svém nekonečném milosrdenství miluje a odpouští bezpodmínečně. Všichni jsme už ve skutečnosti dopředu vykoupeni Kristovou bolestnou smrtí na kříži a všichni máme šanci na věčnou spásu. Kristus lidem nabízí výměnu našeho srdce tvrdého, nemilosrdného, egocentrického za slitovné srdce křesťana blízké srdci Božímu. Dává novou sílu a vyzývá uzdraveného: "Jdi a už nehřeš!" Je jen třeba Boží milost přijmout, nechat ji v nás působit a zcela se jí nechat prostoupit; tato přijatá milost křesťana zavazuje, aby byl a zůstal věrohodným a šlechetným.
V Ježíšově modlitbě "Otče náš" si přejeme, aby Boží jméno bylo posvěceno, aby Boží království sestoupilo na tento svět, aby se vše dělo podle Boží vůle, ale také abychom došli odpuštění svých velkých vin proti Božímu majestátu na základě našeho upřímného a úplného odpuštění našim bližním.
Jezuita John Powel říká: "Chceš-li být otrokem některého člověka, neodpusť mu! Dáváš mu tím skutečnou moc nad sebou!" Zatvrzelým životem v hněvu a neodpuštěním zraňujeme především sami sebe; odpouštějme tedy i ve vlastním zájmu! Pomstychtivost vyvolává spirálu zla; pomsta není sladká! Je naopak demoralizující! Zlovolný a pomstychtivý člověk ubližuje především sám sobě; žádný nepřítel nemůže jemu samotnému uškodit víc, než uražený a pomstychtivý člověk sám sobě. Bůh naopak miluje právě proto, že miluje; odpouští, protože je nejvýš milosrdný; z lásky k nám Kristus přinesl oběť nejvyšší. Jeho láska je bezpodmínečná. Jeho odpuštění je i pro ty, kteří si je vůbec nezaslouží - a v tom je naším nedostižným vzorem. Kolikrát už nám On odpustil! Je paradoxem, že nám nepříjemní lidé nám nepřímo dávají možnost jim odpouštět, a tak se postupně přibližovat k našemu nedostižnému vzoru - Bohu, neboť "On velí slunci svému vycházet nad dobré i nad zlé a déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé".
Odpuštění je víc než smíření. Není jen otázkou citu, ale především dobré a pevné vůle. Neznamená to viníky a jejich viny ignorovat, pohrdat jejich činy, ani na ně nutně zcela zapomenout - ale nemít je v nelásce. Skutečné odpuštění je úlevou, balzámem pro utrápenou duši, jakoby jemným deštěm na poušti, dává pravý pokoj.
Odpouštějme, neodsuzujme a nebudeme souzeni! Neodplácejme zlé zlým! Buďme milosrdní a láskyplní!
Pro www.Simeon.cz zapsal Karel Voplakal
