Sv. Kateřina Sienská - mimořádná světice

Sv. Kateřina Sienská

Vyprávění o dnešní světici začnu příměrem - Kateřina, italsky Catarine, znamená bělostná, čistá. Toto jméno dostalo poslední, 24. dítě, v chudé barvířské rodině v Sieně, a toto děvčátko na sebe v dospělosti obléklo bělostný šat dominikánských terciářek. Kateřina si zachovala bělostnou, čistou duši panny zasnoubené Kristu, a to i navzdory snaze rodičů ji ve 12 letech (tehdy běžné) provdat. Marně se snažila svatbě uniknout, rodiče byli neoblomní a tak si nejprve ostříhala vlasy (matka Lapa prohlásila: „však ti brzo dorostou, a pak se vdáš“); nečekaná pomoc přišla v podobě neštovic, které jí znetvořily tvář. Kateřina žila v ústraní a v 18. letech naplnila svůj sen vstoupit do řádu dominikánských terciářek. Kateřina slíbila, že celý život zasvětí obrácení hříšníků a reformě církve.

Jako taková se obětavě starala o nemocné a umírající a když v Pise vypukl mor, odchází tam, pečovat o nemocné. Sama se morem nakazila, avšak nákazu přežila. Jejím dalším osobním projevem blíženecké lásky byla skutečnost, že se modlila za odsouzence k smrti, doprovázela je až na popraviště a nejednou byl její bělostný šat potřísněn jejich krví.

Kateřina byla mimořádná svoji hlubokou zbožností; dostalo se ji milosti vidění a extází, upadala do vytržení, ta však neměla pouze náboženský obsah, ale měla dopad na politickou situaci v tehdejší Itálii. Přestože byla mladá a nevzdělaná, měla dar hluboké moudrosti a tak se stala vyhledávanou rádkyní knížat i církevních osobností. Církev se v té době nacházela v hlubokém úpadku a země pustla pod lokálními konflikty. Církev a papežství byly víceméně pod vlivem francouzského krále. Důsledkem této situace bylo i přesídlení papežského sídla do Avignonu.

Děvče z chudých poměrů, které neumělo číst a psát, právě pod vlivem svých vidění, ovlivnilo politickou a církevní atmosféru své doby. Kateřina nadiktovala bezpočet dopisů nejvýznamnějším panovníkům. Její dopisy začínají slovy: „Píšu drahocennou Kristovou krví…“ Papeži Řehoři IX. píše, aby se vrátil zpět do Říma slovy: „Vzhůru Otče, a bez bázně do toho. Já vám říkám, že není třeba mít z toho strach!“

Po celý svůj život sleduje dva ideály: nastolení míru ve své vlasti, která se zmítala v bratrovražedných potyčkách, a očistu církve, neboť ta byla, podle jejích slov „velkým mostem světa“. Jen po něm totiž všichni mohou přejít z pozemského života do nebeského.

Když o 4 roky později (1378) vypukl západní rozkol, postavila se Kateřina na stranu právoplatného papeže Urbana VI., a usilovala o jeho uznání.

Zdálo by se, že svoji iniciativou získala váženého postavení, ale opak byl pravdou (jak už tomu u velkých osobností bývá). Byla pomlouvána, osočována a často se musela i před církví ospravedlňovat za své počínání. (Jeden, téměř úsměvný, příklad: Když jednomu, mrazem zkřehlému žebrákovi poskytla svůj řeholní plášť, aby se mohl zahřát, byla náhledně obviněna, že se nesluší, aby žena na veřejnosti chodila bez pláště. Na kritiku klidně odpověděla: „Raději budu shledána bez pláště, než bez lásky.“)

Kristus, který ji obdařil mnohými viděními ji také „nadělil“ znamení svého utrpení – stigmata, která Kateřina po celý život skrývala.

Korespondence a literární dílo Kateřiny Sienské je nesmírně bohaté, ač sama nenapsala jedinou řádku - do smrti zůstala negramotná a všechno pouze diktovala písařům. Přesto byla prohlášena Pavlem VI. za Učitelku církve, hned po Sv. Terezii z Avily. (Pouze tyto dvě ženy nosí tento čestný titul.)

Sv. Kateřina je mimořádná světice. V rodné Itálii je velmi uctívána, je první patronkou této země a druhou patronkou Říma. Od roku 1999 je, spolu s Brigitou Švédskou a Editou Steinovou, prohlášena za „Patronku Evropy“.

František Xaver Kraus o ní napsal: „Tato žena a její život jsou jeden z největších zázraků dějin i pro toho, kdo v zázraky nevěří.“

Jiří Vojtěch Černý

Foto: Wikipedia