Svatá Hora Andechs

Stačí popojet pouhých 30 km od okraje bavorské metropole Mnichova a člověk se ocitne v tak trochu jiném světě. V malebném (a lehce venkovském) „kraji pěti jezer“. A právě nedaleko největšího z této pětice jezer, tedy Ammersee (jezera velikosti zhruba našeho Lipna) leží klidná čtyřtisícová obec Andechs.

Bez přehánění lze říci, že stěžejním, určujícím místem existence této obce je klášter benediktinů s poutním chrámem svatých Mikuláše a Alžběty na tamní Svaté Hoře. Po Altöttingu druhé nejvýznamnější poutní místo Bavorska (uvádí se počet 1,5 milionu návštěvníků ročně). Pojem známý po celém světě.

No, ale teď raději pěkně popořádku.

1. Nejstarší historie místa

Nebudeme-li se vracet až k dobám úplně nejstarším, tedy k pravěku, ani k časům Římské říše okolo počátků našeho letopočtu, pak historie tohoto pozoruhodného místa sahá do 11. století. Tehdy si zde členové jedné z větví rodu hrabat z Diessenu vybudovali hrad. A ten se pak stal rodovým sídlem významného rodu hrabat z Andechsu (z Diessen – Andechsu), časem též vévodů z Merana, falckrabat z Burgundska apod.

Tento rod (i jeho hrad) však posléze potkal dosti dramatický osud. Jeho příslušníci se totiž v roce 1208 stali podezřelými z podílu na vraždě římského krále Filipa Švábského. Brzy sice došlo k jejich rehabilitaci, ale hrad Andechs byl zničen a tento sestupný proces byl dovršen, když v roce 1248 vymřela mužská linie rodu. V místě bývalého hradu pak zůstala zachována pouze dosavadní hradní kaple svatého Mikuláše.

2. Poutní místo

Hrabě Rasso, slavný předek hrabat z Andechsu, přinesl pravděpodobně z pouti do Svaté země v 10. století cenné relikvie. Původně je uložil v chrámu, který i s klášterem založil jako místo svého posledního odpočinku ve Werde. Klášter (i s relikviemi) byl ale po čase přestěhován do Diessenu a z něj se relikvie posléze dostaly na hrad Andechs, kde byly umístěny v hradní kapli. Roku 1128 pak hrabě z Andechsu zavázal své poddané, aby zde každý rok relikvie uctívali. Hrad se tak již ve 12. století stal vyhledávaným poutním místem, cílem nejstarší pouti v Bavorsku.

Poté, co byl hrad Andechs ve 13. století až na hradní kapli zbourán, byly relikvie považovány za ztracené. Až v roce 1388 prý během mše svaté v bývalé v hradní kapli vytáhla myš na denní světlo část pamětního registru. Což vedlo k objevení prostoru s relikviemi pod oltářem kaple. Poklad byl nejprve převezen do vévodské dvorní kaple v Mnichově, ale nejpozději v roce 1425 byly relikvie vráceny zpět do Andechsu. A v důsledku toho se sem vrátily též proudy poutníků. K péči o poutníky zde pak v roce 1455 založil bavorský vévoda klášter benediktinů. V pozdním středověku byl Andechs spolu s Cáchami a Trevírem jedním ze tří hlavních poutních míst v Německu.

Uchovávané relikvie (mezi nimi mj. částečky trnové koruny, biče, posměšného žezla, roušky a kříže) byly vystavovány, aby je poutníci mohli vidět, uctívat a přednášet přitom své prosby. Vzhledem k tomu, že kostel byl pro množství poutníků často příliš malý, byly relikvie vystavovány k úctě také z arkýřového okna na fasádě kostela. Byly přitom přednášeny a zpívány modlitby, písně a litanie, podle toho, o jakou relikvii šlo. Poutníci trpělivě trávili na ploše před kostelem, tzv. Herrenhofu, celé hodiny.

Typ a forma uctívání i postavení relikvií se v průběhu staletí měnily. V 16. a 17. století se Andechs vyvinul také v poutní místo mariánské. Svědčí o tom milostný obraz na spodním oltáři kostela s trůnící Matkou Boží s Ježíškem. Když byl v roce 1803 za bavorské sekularizace klášter zrušen, poutě vzhledem ke svému významu existovaly dál a po roce 1850 přišel jejich nový rozkvět. A po 2. světové válce se pak přidalo ještě uctívání svaté Hedviky, zdejší rodačky. Pro mnoho vyhnanců, zejména ze Slezska, se Andechs jako rodiště světice (patronky Slezska a Polska) stal zvláštním místem vztahu ke staré vlasti. Zejména vzhledem k tomu, že Andechs má od roku 1924 také relikvii lebky svaté Hedviky.

3. Klášter benediktinů s klášterním a poutním kostelem

V roce 1416 byla stará hradní kaple, která se nyní vzhledem k objeveným relikviím používala jako poutní, podřízena diessenským kanovníkům. Bavorský vévoda zde pak nechal zhruba do roku 1423 postavit pro četné poutníky pozdně gotický kostel, dodnes existující. Když byly v roce 1425 na Andechs vráceny poslední chybějící relikvie, vznikl stále používaný název Svatá Hora. V roce 1438 tu založil vévoda společenství světských kněží, kteří se měli (pod vedením diessenských kanovníků) starat o relikvie a poutníky. Tato situace však nebyla příliš uspokojivá a tak zde v roce 1455 nakonec vévoda založil klášter benediktinů. A ten se již roku 1458 stal nezávislým. V téže době je také zmiňován první hostinec na Svaté Hoře, který založil dodnes trvající dlouhou tradici.

V roce 1607 byl poutní kostel přestavěn v renesančním stylu. Roku 1669 téměř celý klášter i s kostelem zničil požár po zásahu blesku. Přestavba podle plánů mnichovského dvorního architekta Marxe Schinnagla začala okamžitě a byla pod vedením dvorního stavitele Kaspara Zuccalli dokončena v roce 1674. Tato barokní podoba je dodnes z velké části nedotčená. U příležitosti 300. výročí kostela a kláštera dostal kostel v letech 1751 – 1755 od Johanna Baptisty Zimmermanna současné nádherné rokokové vybavení se štukami a freskami.

Za bavorské sekularizace (obdoba našich josefínských reforem) byl v roce 1803 klášter Andechs zrušen a klášterní kostel se dostal do vlastnictví státu. Ve vlastnictví objektů kláštera se pak až do roku 1846 střídali soukromí majitelé. Potom převzal budovy a zboží bývalého kláštera král a v roce 1850 je daroval klášteru sv. Bonifáce v Mnichově, který v témže roce sám založil. Klášter Andechs se tedy stal převorstvím, podřízeným tomuto mnichovskému opatství.

V roce 1964 požár těžce poškodil hospodářskou budovu kláštera, ve které byla od roku 1890 umístěna klášterní prodejna. V roce 1977 si u kostela zřídili Wittelsbachové (bavorský vévodský, resp. královský rod) rodinný hřbitov. Několik členů rodiny je pohřbeno i v kostele. V jeho Bolestné kapli byl v roce 1982 pohřben také hudební skladatel Carl Orff, autor populární scénické kantáty Carmina Burana (na jehož počest zde každoročně probíhá festival).

V klášterním pokladu je kromě již zmíněných relikvií ještě jedna zvláštní pozoruhodnost: Kolem roku 595 se v Římě odehrál eucharistický zázrak, který je zachycen řadou písemných pramenů. Jeho svědkem byl i papež Řehoř I. Veliký. Při mši svaté, kterou slavil, se v okamžiku svatého přijímání jedna šlechtična začala smát, protože nevěřila skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii. Sama totiž, jak bylo tehdy zvykem, upekla chléb, z něhož byla hostie. A zdálo se jí být absurdní, že by chléb, který pekla, mohl být tělem Kristovým. Část chleba, který připravila, se pak stala opravdovým masem s krví. A právě tato relikvie je dnes uchovávána v klášteře v Andechsu.

Vedle bohaté duchovní historie i současnosti kláštera je tady samozřejmě také stránka materiální. Klášter (nyní zhruba 13 mnichů a 200 zaměstnanců) také v dnešní době vede velké hospodářství.

Největším ekonomickým provozem je historický klášterní pivovar. Jde o jeden z mála (a současně o největší) z autentických klášterních pivovarů, které jsou stále ještě provozovány přímo klášterní komunitou. Vaří se tady vyhlášené pivo různých typů. Část zdejšího piva se přitom točí a prodává přímo na místě v klášterním hostinci. Dalším provozem je zdejší klášterní likérka, produkující několik druhů výborných likérů. Pivovar i likérka nabízejí zájemcům také možnost exkurzí.

Magnetem pro poutníky a turisty je známý starobylý klášterní hostinec, jehož kapacita přibližně 2,5 tisíce míst je téměř neustále zaplněna návštěvníky z celého světa. Hostinec nabízí občerstvení zdejším pivem a samozřejmě i posílení výbornými jídly, především těmi typicky bavorskými. Počínaje třeba skvělými pečenými koleny.

Klášter také obhospodařuje rozsáhlé pozemky – lesy, pole a rybníky a k tomu chová jatečný dobytek. V prostorách klauzury je dále v péči jednoho z mnichů tradiční klášterní zahrada. A vedle toho je v bylinkové zahradě, přístupné i návštěvníkům, pěstováno koření a léčivé byliny.

Pro radu k benediktinům chodí manažeři nejrenomovanějších německých společností – probíhají zde pro ně velmi žádané manažerské tréninky, které bývají zpravidla už dopředu vyprodány.

Svou známou a osvědčenou obchodní značku, registrovanou i v zahraničí, klášter za licenční poplatek také propůjčuje vybraným partnerům. V širokém okolí kláštera tak lze zakoupit bohatý sortiment andechského pečiva, sýrů, jogurtů, mléka, šňupacího tabáku či třeba speciální hořčice. Ani vyšší cena přitom zákazníkům nevadí – kvalitní andechské výrobky jdou dobře na odbyt.

Klášter má též po celém Německu řadu stylových restaurací, pronajímá také vlastní reprezentativní klášterní prostory atd.

U hospodaření kláštera platí, že technická infrastruktura na Svaté Hoře není zaměřena na maximalizaci zisku, ale na zachování klášterní identity. Se zřetelem na vysokou kvalitu. Hospodářský výsledek svého podnikání tedy klášter používá k zajištění chodu svého i chodu nadřízeného opatství St. Bonifaz v Mnichově, k zajištění života poutního místa, k pořádání kulturních akcí, ale třeba také k péči o asi 180 bezdomovců. Tedy ke své pastorační, kulturní a sociální angažovanosti. Což je tím důležitější, že kláštery v Německu nemají příjmy z církevní daně.

4. Světci, spojení s Andechsem

Svatý Rathard z Andechsu: Žil v 8. – 9. století a je považován za raného představitele rodu hrabat z Andechsu (Diessen – Andechsu). Byl velmi zbožný, stal se knězem, a kolem roku 815 založil klášter (kněžský dům s kostelem) v Diessenu, aby zde žil podle pravidel augustiniánských kanovníků. Zde také zemřel a byl pochován. Jeho ostatky byly znovu nalezeny v roce 1114 a od roku 1739 jsou na oltáři svatého Augustina v bývalém kolegiátním kostele v Diessenu.

Svatý Raso: Narodil se kolem roku 900. Je považován za předka hrabat z Andechsu (Diessen – Andechsu). Dle tradice měřil 2,5 m (dle průzkumu ostatků cca 2 m). Byl to slavný rytíř, který vedl Bavory proti Uhrům a do dalších vítězných bojů. Putoval do Svaté země a přivezl odsud relikvie Kristova kříže i další. Ve Werde (dnes Grafrath) dal pro relikvie postavit klášter s kostelem a roku 952 tam sám vstoupil jako laický bratr. Zemřel tam v roce 954 a byl tam pochován v kostele. (Již za rok byl snad klášter zničen Uhry a mniši prchli i s relikviemi – základem pozdějšího andechského pokladu.) Rasův hrob se stal místem zázraků. Roku 1468 byly jeho ostatky umístěny ve skleněné schránce na hlavní oltář v kostele již jemu zasvěceném. Od středověku až do moderní doby se do Grafrathu konaly velké pouti. Raso je patronem proti bolestem při kamenech a kýle.

Svatá Kunissa (Kunigunda) z Andechsu: Narodila se v 10. století jako vnučka císaře. Provdána byla za hraběte z Diessen – Andechsu, záhy ale ovdověla (manžel zahynul na pouti do Svaté země). Jako vdova podporovala církev, zakládala kláštery a kostely. V Diessenu založila klášter kanovníků a kostel, u nějž si dala připravit celu pro modlitbu a rozjímání, kam pak docházela z hradu. Zemřela okolo roku 1020.

Svatá Mechtilda (Matylda) z Diessenu: Narodila se ve 12. století na hradě Andechs jako dcera hraběte. V pěti letech byla dána na výchovu do kláštera v Diessenu, kde se posléze stala augustiniánskou kanovnicí a pak i převorkou. Roku 1153 se stala (po váhání a příkazu papeže) abatyší v klášteře Edelstetten, kde reformovala klášterní život. Po několika letech se vrátila zpět do Diessenu a tam roku 1160 zemřela. Její ostatky tam spočívají ve skleněné rakvi klášterního kostela.

Svatá (blahoslavená) Eufemia z Altomünsteru: Narodila se v Diessenu (či Andechsu) jako dcera hraběte, sestra svaté Mechthildy. Byla abatyší kláštera v Altdorfu a po přemístění pak v Altomünsteru. Navýšila majetek kláštera a vedla život vysoké ctnosti. Zemřela tam kolem roku 1180 a pohřbena byla v rodinné hrobce v Diessenu.

Svatá Hedvika: Narodila se (zřejmě) roku 1174 na hradě Andechs jako dcera hraběte (vévody – markraběte), z jednoho z nejvýznamnějších říšských rodů, jako druhá nejstarší z osmi sourozenců. Její sestra Gertruda se stala manželkou uherského krále Ondřeje a matkou svaté Alžběty Durynské. Sestra Anežka manželkou francouzského krále Filipa Augusta. Bratra Ekbert biskupem v Bamberku. A bratr Bertold patriarchou z Akvileje. V 5 letech byla Hedvika dána na vychování k benediktinkám do Kitzingenu. Roku 1186 byla provdána za budoucího slezského knížete Jindřicha I. Bradatého z rodu Piastovců. Poprvé porodila v 13 letech a měli spolu 7 dětí. Po manželově boku působila v cizí zemi blahodárně, žila skromně. Manžel zakládal kostely a kláštery, i velkolepý klášter cisterciaček v Trzebnici (kde byla vychovávána také naše Anežka Přemyslovna). Když manžel roku 1238 padl a vlády se ujal syn, odebrala se Hedvika s nejmladší dcerou Gertrudou do kláštera v Trzebnici, kde se pak dcera stala abatyší. Hedvika tam v roce 1243 zemřela a byla pohřbena. Některé její relikvie jsou v rodném Andechsu. Kanonizována byla roku 1267 za účasti řady evropských panovníků, včetně Přemysla Otakara II. A Karel IV. si vzal za manželku Annu Svídnickou, její pravnučku. Je patronkou Polska, Slezska, snoubenců, odsunutých Němců vyhnanců z vlasti. Bývá zobrazována jako kněžna nebo cisterciácká řeholnice. Často drží v ruce model kostela, sošku Panny Marie, někdy také boty, rozdává almužnu, nebo se modlí před křížem, z něhož jí Kristus žehná.

5. Současnost na vlastní oči

A na co z přímých zkušeností ze Svaté Hory ještě zvlášť upozornit?

Na její typickou siluetu s klášterními objekty a chrámem. Viditelnou však jen z některých míst.

Především samozřejmě na krásný chrám. Rokokovou perlu, s neobvyklými dispozicemi interiéru, s milostnou soškou Panny Marie uprostřed, s řadou votivních desek, s hrobem Carla Orffa, s možností shlédnout interiér také shora z boční empory, a (po vyšlapání více než 200 schodů) také s vyhlídkou z vysoké věže, třeba na Ammersee, nebo až na hradbu Alp v dálce.

Vůbec na celé prostředí tohoto požehnaného místa. Na celou tu jeho dlouhou historii. Na zdejší rodačku, svatou Hedviku.

Na typický rozsáhlý (samoobslužný) klášterní hostinec s velkým venkovním posezením. Na tamní výborná vepřová kolena (ale samozřejmě nejen je) s bezvadným weissbierem. A třeba i na zvláštní způsob platby nápojů – zaplatíš u pokladny, dostaneš lístek a po jeho odevzdání vyfasuješ vedle patřičný nápoj. Ale i na další pohostinské podniky.

Na výborné klášterní likéry a pálenky, které lze zakoupit v klasické klášterní prodejně Klosterladen. Třeba na bezvadnou pálenku enciánovou či na bylinkové likéry.

Na množství podivuhodných skulptur v parčíku pod klášterem.

Či na širší okolí, včetně nedalekého Ammersee. A třeba i na možnost pěkné malé pěší poutě z Herrschingu am Ammersee na Svatou Horu a zase zpět.

6. Na závěr

Ani dnes nemáš stání,

toužíš po putování,

chtěl bys teď sepnout dlaně

na místě požehnaném

Pánem už po staletí.

Do srdce vrylo se ti.

 

Projít se po té stráni,

nevzpomeneš si ani

po kolikáté tady

stoupáš už za poklady

duše, ducha i těla.

Tož zajdi do kostela,

 

rokoka perly čisté.

A trochu níže jistě

v obchůdku možné není

likéru opomnění.

U poutníka se asi

už hlad a žízeň hlásí,

 

v hostinci, kde vždy živo,

koleno, preclík, pivo,

s nimi též nutno, věru,

vychutnat atmosféru.

Pak už jen jedním směrem,

vycházkou pod klášterem.

 

I další vize běží,

zachytíš všechny stěží.

Ta hora Hedvičina

pokaždé trochu jiná.

Andechs, ta hora svatá,

k ní mysl moje chvátá.

Text, verše a foto: Pavel Osoha