Svědčit svou službou pro druhé
Sk 3,13-19
Lk 24,35-48
3. neděle velikonoční
Již třetí neděli nás evangelium uvádí do „prvního dne po sobotě“ – do onoho dne všech dní, kdy byl Ježíš vzkříšen z mrtvých; a mezi Kristovy učedníky – do večeřadla, v němž jsou shromážděni učedníci, jsouce plni strachu za zavřenými dveřmi. Vzkříšený Ježíš však překonává všechny překážky, ať jsou jimi zavřené dveře, či zavřená srdce, sevřená strachem a pochybnostmi.
Vypravěčem předchozích neděl byl apoštol Jan, očitý svědek; dnes k nám mluví sv. Lukáš, který má vyprávění takříkajíc „z druhé ruky“. A přece, jejich svědectví je naprosto totožné. Mluví o strachu učedníků i o jejich radosti, když poznají svého Pána. Ale popořadě.
Evangelista Lukáš nám jako jediný popisuje cestu dvou učedníků do Emaus a jak poznali Ježíše při lámání chleba. Tito učedníci se spěšně vrací mezi ostatní učedníky, aby jim sdělili onu úžasnou zprávu: „viděli jsme Pána!“. A tu Pán „stane uprostřed nich a řekne: Pokoj vám!“ Co následuje? „Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: Proč jste rozrušeni, a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně. A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.“ Ježíš se nepohoršuje nad jejich pochybnostmi, nekárá je za jejich strach – přichází vždy jako první a dává jejich smyslům (viděli ho, slyšeli ho, dotýkali se ho) vnímat svoji reálnou přítomnost. Oni se „zděsili a ve strachu se domnívali, že vidí ducha.“ (V originále je řečeno „fantasma – přízrak“ - stejný výraz a stejná reakce, jako když Ježíš kráčel po jezeře). Ježíš však není žádný duch, přízrak, přelud. Aby je přesvědčil a zklidnil, sedá s nimi k jídlu – a duch přece nemůže jíst. A znovu se opakuje scénář lámání chleba, společné večeře. K ní také patří, dle tradice, slova z žalmů a proroků. Ježíš slova Písma připomíná: „musí se naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Oni znají Mojžíše a proroky. Znají Písma – ale je třeba, aby pochopili, aby nalezli smysl toho, co bylo předpovězeno a toho, co se v Kristu naplnilo. A tak jim: „otevírá mysl, aby rozuměli Písmu.“ Ukazuje jim souvislosti: „Řekl jim: Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy.“ To je katecheze, to je výklad Písem od nejzasvěcenějšího učitele. Ale tím setkání s Ježíšem nekončí. Jeho vrcholem je poslání učedníků. Oni budou oněmi svědky, kteří budou hlásat Krista Ukřižovaného a Vzkříšeného: Budou ho hlásat všem národům.
Evangelista Jan do tohoto večera klade slova vyslání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás. Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ A sv. Lukáš píše: „V jeho (Kristově) jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům byly odpuštěny hříchy“.
Setkání s Kristem - naplňuje radostí, - je zdrojem poučení - a vede k poslání. Učedníci se budou setkávat se Vzkříšeným Kristem ještě čtyřicet dní, do jeho Nanebevstoupení. Pak bude deset dní intenzivní přípravy a modliteb, jakési prvé „duchovní obnovy“, a nastanou Letnice. Při nich budou vybaveni Duchem svatým a budou moci naplnit to, co bylo řečeno ve Večeřadle: „Vy jste toho svědky.“
A že ne svědky ledajakými, o tom čteme celou velikonoční dobu ve Skutcích apoštolských. Dnes jsme mohli kupř. slyšet, jak svědčí sv. Petr, když po Letnicích neohroženě hřímá: „Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého… Původce života jste dali zabít…“, ale hned vzápětí smířlivě dodává: „Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti… Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“ Jen připomenu, co bylo příčinou tohoto Petrova vystoupení. Krátce předtím, s odvoláním na Ježíšovo jméno a jeho moc, uzdravil chromého žebráka před branou chrámu. A on tu teď poskakuje radostí, tančí a chválí Boha. Chromý, který pro své postižení, pro svou tělesnou slabost nesměl do chrámu, teď radostně jásá, jakoby zpitý štěstím. Může nejenom běhat, ale má i proč chválit Boha a Jeho Syna. To samozřejmě vzbudí pozornost nejen návštěvníků chrámu, ale i chrámové stráže. Díky pozornosti, kterou tento zázračně uzdravený vzbudí, se pozornost obrací také na ty, kteří toto uzdravení způsobili – na Petra a Jana. Petr a Jan, svědci Kristova prázdného hrobu; ti, kteří se s ním opakovaně setkali po zmrtvýchvstání; prošlí žárem ohně Ducha svatého o Letnicích, svědčí o síle Ježíšova jména, o moci, kterou dostali skrze jeho poslání. To už nejsou oni ustrašení učedníci z prvního dne po sobotě za zavřenými dveřmi. To jsou kovaní Kristovi svědci – vždyť jim přece řekl Kristus ono: „budete mými svědky až na konec země“. A oni jeho jménu a v síle Ducha sv. plní toto své poslání. Bez bázně, neohroženě.
A co my? Co naše dnešní církev, k níž skrze svůj křest přece patříme? Máme víru, máme dary Ducha svatého, máme poznání, máme eucharistii. Jsou nám odpuštěny hříchy a žijeme v milosti posvěcující. Kam se však poděla ona radost a ochota o Kristu, a o své víře, svědčit? Proč nejsme podobni těm prvním apoštolům?
Není zapotřebí, (díky Bohu) abychom o Kristu svědčili svou krví jako mučedníci. Ale je zapotřebí, abychom svědčili. Svým životem z víry a ze svátostí; svoji radostností a pokorou; svoji službou pro druhé; svými pravdivými a pevnými postoji; svou věrností Kristu a církvi.
Jiří Vojtěch Černý
