10.08.2024, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Světlo na cestě životem

Světlo na cestě životem

1 Král 19,4-8

Jan 6,41-51

19. neděle v mezidobí

Už třetí neděli po sobě sledujeme v evangeliu Ježíšovu snahu přivést posluchače k pochopení, a zejména k přijetí, oné neslýchané skutečnosti, totiž, že: On sám a jedině On, je pravým a skutečným chlebem života - chlebem, který dává život - a to nejen ten tělesný, ale především duchovní.

Já si však dovolím zaměřit nejprve vaši pozornost na prvé, starozákonní čtení z knihy Královské. To mluví o velikém proroku, velikém vůdci a především velikém člověku - Eliášovi. Dnes nám však nelíčí žádné jeho vítězství ve jménu Hospodinově, žádný mimořádný, zázračný čin, či proroctví. Dnešní pasáž nám líčí proroka Eliáše jako člověka slabého, skleslého, unaveného, více méně rezignujícího, až poraženeckého. Sedí na poušti pod kručinkou a popravdě, už má všeho dost! Už se tolik nasoužil a nasloužil ve jménu Hospodinově; už zbyl sám; všechno a všichni jsou proti němu, žádné zastání, jen samé úklady… „Už je toho dost Hospodine, vezmi si můj život…“ Eliáš je se svými silami v koncích a na vše, zdá se, rezignuje: „Už to skonči Hospodine, mě už se nechce jít a bojovat dál, já už nemůžu, já už nechci…“

Eliáš nakonec udělá to, co je v dané chvíli nejrozumnější - ze všeho usne - nic proti tomu, spánek je lék. A tím také dá prostor Hospodinu, aby mohl jednat. A On jedná: bohatě, a to hned dvakrát!, Eliáše nasytí. Posilní jeho tělo, a pak jej v síle toho pokrmu pošle přes poušť. A Eliáš jde. „Šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ Přechází Judskou poušť, dále podél Mrtvého moře, přes Negevskou a Sinajskou poušť až pod Boží horu Choreb. (=Sinaj) Až tam, kde se Hospodin zjevil Mojžíšovi a kde předal Izraelitům Zákon. Tam skončí jeho putování, tam se setká s Hospodinem tváří v tvář.

Za povšimnutí stojí doba Eliášova putování. Písmo udává 40 dní a nocí. To je významné číslo: Mojžíšovi trvala cesta přes poušť 40 let; Eliášovi 40 dní; také Ježíš strávil na poušti také 40 dní. Čtyřicítka je symbolické číslo, symbolizuje plnost a současně je číslem proměny a vnitřní očisty. (Připomínám, že i naše postní doba trvá 40 dní.)

Nejprve však Eliáš dostal z nebe pokrm na cestu. Vodu a chléb. Tento pokrm naservírovaný Eliášovi samým Bohem, je předobrazem Eucharistie. Je pokrmem, jež dává člověku sám Bůh. Je chlebem života, je chlebem pro život.

Zatímco ve Starém zákoně dává chléb z nebe sám Hospodin, v Novém zákoně je dárcem chleba života Boží Syn. A právě paralela mezi chlebem od Hospodina a chlebem, jež dává Ježíš, je tím, co je předmětem dnešního evangelia. V předchozím úryvku (minulou neděli) se Ježíš představil jako ten, který je chlebem života. Upozornil nasycené zástupy na souvislost mezi chlebem z nebe na poušti a mezi chlebem, kterým je on sám. „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ A dnes slyšíme o reakci Židů na jeho slova. Namísto radosti a jásotu – reptání. „Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Jakobychom se my lidé nezmohli na lepší reakci! Stejně jako Židé na poušti reptali proti Mojžíšovi, ačkoli je Hospodin zázračně nasytil manou z nebe; stejně reptají Židé proti Ježíšovi, ačkoli je předtím zázračně nasytil rozmnoženými chleby. „Co nám chce říkat? Co si o sobě myslí? Copak si ho nepamatujeme jako kluka? Copak neznáme Josefa a Marii? Co ze sebe dělá? Na co si to hraje …?

Ježíšovu výzvu: „Přestaňte mezi sebou reptat!“ provází další sebezjevení Božího Syna: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím v poslední den … Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa!“

Ježíšovi učedníci a Kristovi posluchači už viděli tolik divů a slyšeli tolik slov, a přece: toto jsou slova, ve kterých se představuje Boží Syn jako ten, který je chlebem života i pokrmem pro život věčný. To jsou slova zvoucí k životu v plnosti zde na zemi, stejně jako k životu věčnému. To jsou slova života!

A Kristovi posluchači? Reptají. Ježíšovým posluchačům chybí víra. Víra je přitom jedinou branou, která vede k přijetí Ježíše, jako Božího Syna. Jako toho, který je „chlebem živým“. Jedině na rovině víry lze pochopit nepochopitelné. A Kristus víru vyžaduje jako bezpodmínečný předpoklad spásy! Lidské smysly - zrak, hmat, chuť, ty zůstávají lpět jen na chlebu upečeném z mouky a vody. Avšak víra, ta proniká až k podstatě Božího zjevení. A jedině víra dává také pochopit, že za tělesnou smrtelností může pokračovat život duše. Život, který smrtí nekončí.

K tomuto životu, životu věčnému, jsme povoláni všichni. Musíme však i my projít, obrazně řečeno, pouští. Pouští neúspěchů, zklamání, proher. Vyprahlostí, která může být stejně tak ztrátou naděje, jako iluzí o nás samých, či o našich nejbližších. Nikde není zaručeno, že nebudeme v životě prožívat podobnou vyprahlost a osobní krizi, jako Eliáš; že nebudeme mít chuť všechno zabalit, na všechno rezignovat. Bůh však má i pro nás připravený pokrm na cestu – chléb života, EUCHARISTII. A v síle tohoto pokrmu se dá jít dál. Přes poušť, přes naše osobní selhání a hříchy, přes naše osobní tragedie, nemoci - dál, až k hoře na níž se setkáme s Živým Bohem. Jsme poutníky na cestě života. Ježíš je pro nás světlem na této cestě, víra kompasem, eucharistie posilou, chlebem na cestu.

Někdy mi napadá, kolik zbytečných, zdánlivě nepostradatelných věcí si s sebou bereme na naše krátkodobé cesty; a jak lehkomyslní jsme, když se vydáváme na nejdelší a nejdůležitější cestu našeho života.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

Zájezd do Norska za polární září

 
Nahoru