Světlo na konci tunelu

Lk 2,22-40 

Obětování Páně         

V liturgickém roce střídá neděle neděli a přece, občas výjimka naruší tento koloběh nedělí – a tak je tomu právě dnes. Je 2. února, a my slavíme svátek Uvedení Páně do chrámu, či, jak je zvykem lidově nazývat tento svátek, Hromnice. Ony dostaly pro letošní rok přednost před 4. nedělí v mezidobí. Tak tedy, pojďme se podívat, co nám tento svátek nabízí – a není toho málo, vždyť je doslova nabitý symboly. Nejvýraznějším symbolem evangelia o obětování Páně, je SVĚTLO. Slyšeli jsme Simeona, který o Ježíši říká: že je „světlem k osvícení pohanů“. Osvítit, nechat zazářit – to je možné pouze ve světle a tady stařičký Simeon poznává v malém nemluvněti toho, který bude dárcem světla, toho, který bude osvěcovat. Tím ukazuje na božskou podstatu malého Ježíše – a jen naokraj, vzpomeňme na začátek Písma, kde odděluje sám Bůh, Stvořitel, světlo od tmy a dává mu zazářit. Světlo je Božím darem, nutným k životu a pro život, a Ježíš, jako světlo, je v evangeliích obrazem častým – avšak, (jak říká Richard Rohr) „světlo není to, co vidíme, ale to, díky čemu vidíme“. Duchovní skutečnosti, smysl svého života, světlo za obzorem přirozeného, vidíme jen díky Kristovi. On je světlem světa. To víme díky tisíciletému křesťanství, v němž žijeme, ale jak to mohl vědět Simeon? Tím, že byl „osvícený.“. Dostalo se mu světla shůry – a on rozpoznává v dítěti Boží světlo, které už nyní, skryto všem, z něho vyzařuje. A až se naplní čas, stane se toto dítě Božím Synem, který bude osvětlovat celý svět – a nebude nic a nikoho, kdo by mohl toto Boží světlo zatemnit, zhasit. Bude zářit nejen svým současníkům ve svých činech, bude zářit všem, kdož v něho uvěří a nechají se jeho světlem prostoupit a osvítit. Všech, kdo budou, biblicky řečeno: „kráčet v jeho světle“.  

Lukáš mluví o Simeonovi jako o starci. Není důležité, kolik mu vlastně bylo let, podstatné je, že měl život za sebou a že už se díval dopředu v očekávání toho, co teprve bude. Je známou skutečností, že čím je člověk starší, tím více myslí na svůj odchod z tohoto světa. My jsme dnes, oproti tehdejší době, dlouhověcí; nebylo běžné, aby se lidé před dvěma a více tisíci let, dožili kmetského věku. Simeon se chystal na svůj odchod, ale cosi, jakoby mu bránilo; tušil, „měl vidění“, že ještě dříve, než odejde na věčnost, uvidí Mesiáše. Toho tak očekávaného Mesiáše, přislíbeného v Knihách proroků. A tak, když se setká v chrámu s Marií, která nese na rukou svého „prvorozeného“ k předepsané oběti na očištění, je vnitřně osvícen a poznává v děcku, stejném jako všechna novorozeňata, onoho slíbeného Mesiáše. Toho, o němž proroci předpovídají, že „dá světlo slepým“, že bude „světlem pro národy“ a který „k  sobě přitáhne všechny lidi“ a znovu „zavede řád a spravedlnost“ jako tomu bylo na počátku, při stvoření.  

Simeon je v pravém slova smyslu vizionářem; je prorokem, je vidoucím (hebr.) nábím – vidí to, co je očím ostatních skryté. Vyřkne to, čeho je plný, vzdá dík Bohu a odevzdá se do rukou Hospodinových. Jeho život se právě naplnil. Co do poznání i co do času.  

Tak, jako se – alespoň dle svědectví těch, kteří maličko překročili práh smrti – setkáme jednou, až opustíme tento svět, se SVĚTLEM, tak už dopředu předjímá Simeon toto Světlo, které očekává spatřit po svém odchodu. Jakoby Bůh oddaloval jeho skon proto, aby mohl spatřit ono „Světlo k osvícení všech“, Židů i pohanů, lidí všech věků.  

Umělé světlo je vymožeností minulého století, do té doby to byly svíce a lampy, které dávaly lidem světlo. A tak nás nepřekvapí, že na počátku tohoto svátku světíme svíce. Ony jsou symbolem – Krista, jeho božství, a také jeho ochrany a péče o nás. Už od 10. stol. je zvykem světit na tento den v kostelích svíce, tzv. Hromnice, které lidé doma zapalovali v čase bouřek, jako ochranu proti zasažení bleskem a proti požáru. My dnes máme vymoženosti hromosvodů a namísto slámy máme střechy pokryté nehořlavými materiály. Zdálo by se, že pro nás už Hromničky ztratily své opodstatnění – ale: kolik bouří, plamenů zášti a nelásky, se skrývá pod našimi střechami. Před žárem lidské zloby nás hromničky neuchrání – ale, přece, nechte si posvětit tu svoji hromničku. A zapalte si ji, až vám bude třeba smutno. Až nebudete vědět, kudy dál. A proste v jejím světle Ježíše, aby osvítil váš život, aby vám dal světlo poznání a zapálil ve vás možná už vyhaslý plamen lásky. Tak můžete ony hromničky učinit i dnes smysluplné – samozřejmě jen ve spojení s Kristem a v modlitbě.) 

Vztah mezi Světlem a Kristem je zřejmý právě díky tomu dnešnímu evangeliu. Pro Simeona bylo setkání s Ježíšem vyvrcholením a završením jeho života. My máme ještě nějaký čas před sebou. Čas, kdy se připravujeme (více či méně vědomě) na setkání se SVĚTLEM na konci toho našeho tunelu. Na rozdíl od Simeona víme, že Ježíš je světlem světa, sám to o sobě řekl. Bylo by bláhové zavírat před tímto světlem života oči a utíkat se do svých temnot.  

Když se budeme dívat do slunce, poškodíme si zrak a nic neuvidíme; když se budeme dívat na Krista, uvidíme dál a hlouběji. Uvidíme to, co je zraku skryté, protože budeme vidět „v jeho světle“, které dokáže prozářit i ty nejhlubší temnoty. 

Jiří Vojtěch Černý