Světlo naděje

Velikonoční vigilie

Letos, stejně jako vloni, nám celosvětová pandemie obrazně uzavřela dveře našich domovů, stejně jako našich kostelů. Je to smutné – avšak daleko smutnější jsou ony desetitisíce (v naší zemi) a milióny (ve světě) mrtvých, kteří odešli z tohoto světa, protože je přemohla virová epidemie. I letošní svátky budeme prožívat, krom vnějších omezení i s bolestí vás mnohých, kteří přišli o své blízké, či se strachují o své nemocné.

Velikonoce jsou nejen svátky jara – a jaro symbolizuje nové stvoření, ale pro nás křesťany jsou to svátky světla, Kristova světla, které vychází z temnoty hrobu a stává se světlem, jak často slýcháme, na konci tunelu. Zdravotníci a politici si pod oním světlem na konci tunelu představují ukončení epidemie; my, křesťané v tomto světle spatřujeme samého Krista, který je pro nás světlem naděje, že se po sebetmavší noci se rozbřeskne den; stejně jako se po sebetěžším a bolestnějším životě, objeví světlo, převádějící nás do Božího království.

Velikonoce jsou svátky té skutečnosti, že po temnotě smrti a hrobu vstane Kristus zmrtvýchvstalý a že i my, jak slibuje Písmo, budeme jednou spolu s ním vzkříšeni. Ano, i my vstoupíme do Světla, které ukončí všechny bolesti, bezpráví, nemoci. Proč to říkám? Snad, abych vás povzbudil, abych poukázal na sílu, jaká plyne z události, kterou dnes slaví celá církev – z onoho „Kristus slavně z hrobu vstal!“. Není síla a moc, která by udržela Krista v hrobě, která by zabránila, přese všechny stráže a pečeti, aby byl hrob třetího dne otevřený a prázdný.

A toto je tématem dnešních obřadů.

Že velikonoční vigilie, noční obřady Bílé soboty – lépe Vzkříšení Páně, jsou největší slavností křesťanů, ať z věroučného, tak liturgického a pro mnohé, i osobního života, to víte nejspíš všichni. Je slavností křesťanů – připomínáme si v průběhu (nejdelších) obřadů onen okamžik, kdy se otevřel hrob a ze tmy hrobu vyšel prozářený, zmrtvýchvstalý Kristus, aby dal světu, dosud tkvícím v temnotách, už nikdy nehasnoucí světlo. Je slavností liturgickou – tato noc je doslova nabita symboly - počínajíc ohněm zapáleným na začátku obřadů, které nám má do tmy noci (proto mají začínat obřady až po setmění) připomíná nejen plamen Kristovy lásky, který dokáže proměnit kamenná lidská srdce, ale hlavně Světlo Kristovo, které nikdy nezhasne a až do konce věků nám bude ukazovat směr a cíl našeho života. Však se také od tohoto ohně zapaluje paškál – tato velikonoční svíce, od níž si připalujeme každý tu svoji svíčku na znamení, že i my chceme být světlem Kristovým v temnotách tohoto světa. Po dlouhé písni oslavující tuto velikonoční svíci (Exultet) začíná ještě delší bohoslužba slova. Až 9 textů z Písma svatého je možné číst o této bohoslužbě. Sedm starozákonních textů nás postupně provází dějinami spásy, od okamžiku stvoření, přes Abrahámovu oběť jediného milovaného syna; k přechodu přes vody moře, kterážto událost je pro slavení velikonoc – svátků paschy z nejdůležitějších; u Izaiáše jsme ujištěni o věrnosti Hospodina smlouvě uzavřené se svým lidem; v dalším čtení opět Izaiáš slibuje chléb a pokrm od Hospodina, prorok Baruch ukazuje na moudrost od Hospodina jako na bezpečnou cestu. Ezechiel napravuje nevěrnost Božího lidu. Jeho, poslední, starozákonní čtení, končí slovy: „Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, budete zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“

To jsou slova určená izraelitům starého zákona, která však přesahují horizont času a jsou slovy i pro nás – i nám je Bohem, prostřednictvím jeho Syna, přislíbeno, že obdržíme Ducha pravdy a lásky, že budeme žít podle největšího ze zákonů – Zákona lásky, který nám nedal Bůh jako starozákonním Izraelitům na kamenných deskách, ale který je nám vepsán přímo do našich srdcí a potvrzený Kristovou krví pravého Božího Beránka. A že i my budeme bydlet v domě, který není vystaven lidskýma rukama, protože je pro nás připraven v nebi.

Po posledním, 7. čtení se rozezní chrámem zpěv „Sláva na výsostech Bohu“ a rozezvučí se všechny zvony. Toto zvonění otevírá obrazně Kristův hrob a my, jako novozákonní lid, otevíráme stánky Nového zákona. Začínáme epištolou z listu Římanům, která je křestní katechezí. Zcela po právu, protože to je ten osobní a svátostný rozměr této noci. Ti, kteří se připravovali na křest, stvrdí svým Vyznáním víry, že se touží stát křesťany a přijmout sladkost i hořkost výsady Kristových učedníků a následovníků.

Pak už bohoslužba slova vrcholí evangeliem, které popisuje ráno prvního dne po sobotě, kdy k hrobu přichází ženy, aby prokázaly mrtvému Ježíši poslední službu lásky. Na letošek připadá evangelium sv. Marka, které připomíná slova anděla: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Krista Nazaretského, ukřižovaného? Není zde, byl vzkříšen!“

Za obvyklé situace nyní přistupují ke křtitelnici ti, kteří přijmou křest. Zazní litanie, posvětí se křestní voda a my všichni, spolu s novokřtěnci vyznáme svoji víru a zříkáme se hříchů.

Křest, a v případě nás pokřtěných, obnova křestních slibů, je takovým vrcholem liturgie této noci – a to už od samých počátků Kristovy církve, kdy se křtilo právě a jen o této posvátné noci. A pak už, po odmlce Bílé soboty, opět slavíme eucharistii – proměňujeme Tělo a Krev Kristovu a ti, kteří byli křestní vodou proměněni v nové stvoření, poprvé přijímají tento Božský pokrm, tuto manu Kristovy lásky, v níž se nám Boží Syn cele vydává.

Hluboko v noci, či leckde nad ránem (dříve obřady začínaly v noci a trvaly až do rozednění) se rozezní po závěrečném požehnání: „Jděte ve jménu Páně“ - „Aleluja, aleluja.“ A toto jásavé aleluja nás pak bude provázet po padesát dní velikonoční doby, až do Letnic, v nichž nás znovuoživí dar Božského ducha.

Moji milí, jsem si vědom, že homilie byla možná delší, ale letos jen málo z vás se bude moci, vzhledem k celosvětové pandemii, účastnit obřadů v našich chrámech. A tak pro připomenutí a povzbuzení připojím slova závěrečné modlitby, která mluví o touze, „abychom byli všichni spojeni vjedno Kristovou láskou“. Tou láskou, která přemáhá svět, která proráží svým světlem – lásky, víry a naděje, i nejhlubší tmu, a přináší světlo i do největších temnot. Nikdy nemohla a nebude moci zaznít důležitější a životodárnější věta než tato: „Kristus vstal z mrtvých, aleluja!“

Jiří Vojtěch Černý