Světlo našeho života
Iz 42,1-4.6-7
Mt 3,13-17
Křtu Páně
Svátek Křtu Páně uzavírá vánoční dobu, kterou, jak jinak, předcházela doba adventní. Tu otevíral „největší z těch, kdo se narodili z ženy“, sv. Jan Křtitel. Stojí na břehu Jordánu a puzen Duchem svatým, křtí křtem pokání. Když před ním stane Ježíš – Syn Boží; ten, jehož je předchůdcem a ohlašovatelem, vydá o něm svědectví, že On bude křtít Duchem sv. a ohněm. Rozpozná v něm svého Pána, jemuž se necítí být hoden ani prokázat otrockou službu, a těm, kdo chtějí porozumět, ukáže na Ježíše jako na Beránka Božího. To bylo na začátku adventu. A teď máme závěr vánoční doby a opět se vracíme k břehům Jordánu, abychom byli svědky Kristova křtu. A už ne jenom Jan Křtitel, ale sám Bůh Otec -Hospodin, vydá o Ježíši svědectví, že je to „jeho milovaný Syn. Ten, v němž má zalíbení.“ A slovo Boží dosvědčí Duch sv., v podobě holubice. Kruh očekávání Mesiáše se jakoby uzavírá, na scénu vstupuje Boží, milovaný a jedinečný Syn.
Vrcholnému okamžiku, v němž promluví sám Bůh – Otec, předchází dialog Jana Křtitele s Ježíšem. Jan dobře ví, koho má před sebou. O tom svědčí jeho námitka, že on, Jan, by měl být pokřtěn od Ježíše. Ježíš však, veden touhou naplnit vůli svého Otce, nedbá Janových výhrad, a spolu s ostatními hříšníky, jako jeden z nich, ač sám bez hříchu, se nechá Janem pokřtít. Hned nato se ozve onen Boží hlas z otevřeného nebe a Otec se přihlásí ke svému Synu, v němž má zalíbení. Tady už končí všechny jinotaje, všechny pouze lidské spekulace. Naplňují se staleté předpovědi, proroctví, očekávání: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“
Krásné proroctví o Mesiáši, Božím Služebníku, zaznělo v prvém čtení v tzv. „První písni o Božím služebníku“. Izaiáš užívá výrazu „Ebed Jahve“, což přeloženo: Služebník (otrok) Hospodinův“. A jak je vykreslen tento Boží služebník? Jako ten, který má podporu svého Pána, který je jeho služebníkem, jeho vyvoleným. Ten, který nemá zapotřebí dávat o sobě vědět: „nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici“. Jinak řečeno, nebude mít zapotřebí zjednávat si křikem a mocí své právo. Nebude zvyšovat hlas, když nebude po jeho vůli. Nenechá se oslavovat zmanipulovaným davem, jako mnozí vládci jeho, i dnešní, doby. Ponese v sobě ducha svého Pána (jde-li o Boha, pak Ducha svatého) a přinese národům právo (podle Božího zákona). „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí“ – další nádherný obraz: nebude jednat silou, nebude dokonávat dílo zkázy; naopak, oslabené, nalomené, nemocné, handicapované, nedorazí, ale naopak posílí. Co už jen doutná, nezhasí, ale naopak, nechá znovu rozhořet. Vyhasínající naději, touhu, lásku nenechá vyhasnout, ale nechá vzplanout novou silou, silou Božského ducha. Nezeslábne, nezmalátní - nenechá se přemoci únavou a slabostí, dokud nezaloží na zemi nové právo, právo Boha na svůj lid, právo pro každého, právo na život v plnosti. Hospodin, jehož je Izaiáš tlumočníkem, uzavírá představení svého služebníka slovy: „Já Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“ My, kteří už vidíme dál, než k okamžiku Kristova křtu, víme, že tato Hospodinova slova Ježíš více, než naplnil. Dal nám novou smlouvu, Nový zákon, zákon lásky a milosrdenství. Stal se „Světlem národů“, jeho světlo, jež poprvé zasvitlo nad Betlémem, nikdy nevyhaslo. On je „světlem v temnotách“ našeho světa; světlem v temnotách našich osobních nocí. On nás vyvádí z našich temnot - z temnot našich žalářů, do nichž jsme se nechali dobrovolně zavřít - žalářů svých ambicí, své sebestřednosti; z vězení naší pýchy a sobectví; z okovů našich žádostí a závislostí; z pout beznaděje a rezignace. Z naší vnitřní slepoty nám dává prohlédnout; vrací nám nezkažený a nezatemněný zrak, v němž můžeme pravdivě vidět Boha, sebe i druhé.
Když se vrátíme opět na břeh Jordánu, do chvíle, kdy Ježíš vystupuje z vody; těm, kdo byli svědky Božího přiznání ke svému Synu, jak jim musela tato slova znít! Oni přece znali Písma, oni znali Izaiášovo proroctví o Božím služebníku. A tady se sám Bůh hlásí ke svému Synu; tady dává Bůh mandát svému vyvolenému. A přece - nikdo Ježíše nezadrží, nikdo se mu neklaní. Žádný jásot, žádné aklamace. A on, nakrátko vystoupivší ze své anonymity, odchází veden Duchem na poušť, aby zde v tichu dozrálo jeho povolání Božího služebníka, Beránka Božího. Milovaného Božího Syna, poslušného až k smrti na kříži, za nás, za naši spásu. O tom všem bude řeč v dalších textech evangelia tohoto nového roku. Nechme se tedy vést texty Písma a prosme, aby nás dovedly k přijetí Božího Syna jako svého Pána a Spasitele. Jako toho, který nás miluje, který chce být s námi a chce nás vyvádět ke světlu z našich temnot.
Jiří Vojtěch Černý
