Těšte se na pozvání na hostinu

Iz 25,6-10

Mt 22,1-14

28. neděle v mezidobí

Dnešní starozákonní úryvek z proroka Izaiáše začíná velkorysým pozváním na, a to doslova, velkolepou hostinu, na: „tučné hody s výborným vínem, na šťavnatá jídla a vybraná vína“. Už ono dvakrát opakované menu této hostiny napovídá, že nepůjde o hostinu ledasjakou, navíc, a to je jádrem Izaiášova proroctví, budou na tuto hostinu na hoře (myšleno hoře Siónu, stejně jako nahoře, v nebeském Jeruzalémě), pozvány všechny národy. A co víc, hostitel – zde zřetelně pojmenovaný jako Hospodin - Bůh; nabídne nejen tučná jídla (v starověkém chápání vždy znamení nadbytku, hojnosti a požehnání), ale nadto ještě odstraní závoj, přikrývku, která kryla všechny národy. A co vlastně ona přikrývka, závoj, halily? Nahotu hříchu a zatracení, které bude právě na této hostině odstraněno, stejně jako sama smrt. Tím samým už nebude zapotřebí nic skrývat, nebude už nad čím plakat, čím se hanbit, za co stydět. Jde totiž, byť o obrazně líčenou, HOSTINU SPÁSY, na níž jsou pozváni všichni – všichni bez rozdílu, a my v této hostině už můžeme zahlédnout předobraz nebeské hostiny na konci časů – jde tedy o příslib, na který i my dosud čekáme, který dosud zůstává nenaplněný. (Ostatně, nenadarmo je tato pasáž součástí apokalyptické literatury.)

Starozákonní Izaiášův obraz doplňuje známý (a tolik útěšný) 23. žalm se svým ujištěním, že: „Hospodin je můj – každého z nás pastýř“, s nímž nejenže nic nepostrádáme, ale který nás zavede na svěží pastviny (opět, byť skrytý, obraz hostiny), ale co víc, dá nám odpočinout, napojí naše srdce dostatkem vody (a voda je doposud v biblických krajinách podmínkou přežití); aby nakonec žalmista dovršil obraz Hospodinovy péče ujištěním o jeho ochraně, pomoci, hojnosti, až po věčné spočinutí v jeho domě.

Obraz hostiny, lépe: nebeské hostiny, prolíná biblickými texty dnešní neděle, avšak v evangelním podobenství dostává tato, nikdy neodvolaná Hospodinova nabídka, vedle spirituálního i morální charakter. Není divu, vždyť Ježíš ji adresuje „velekněžím a starším v lidu“ – tedy těm, kteří si sice činili prvořadý nárok na Hospodinovu přízeň i na znalost Zákona, a přesto byli těmi, kdo potřebovali jako první připomenout, že pozvání na hostinu je třeba s vděčností a připraveností přijmout! Vždyť Hospodinovi služebníci (proroci, tito mluvčí Hospodinovi) už vyšli s pozváním: „hostina je připravena, býci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno, pojďte na svatbu“. (Svatební hostina je v Písmu vždy významným obrazem, ve kterém pravidelně ten významnější - u Izaiáše Hospodin, v evangeliu král, zve toho méně významného, či vůbec bezvýznamného, a zve jej ke společné oslavě. Je třeba toliko jediného – na svatbu se připravit, zanechat všedních činností, obléknout svatební šat a jít – zkrátka nechat se pozvat, přijmout pozvání!)

Jak se však pozvaní – a nejprve právě ti nejvýznamnější z lidu, zachovají? Neomluvitelně - nejen nezdvořile, neomaleně a nevděčně. Jejich postoj je nejen urážlivý, ale dokonce nepřátelský. Vždyť někteří pozvaní jeho služebníky zbili i zabili! To krále právem rozzlobí a tvrdě proti nim zakročí. Nevstřícností pozvaných, těchto biblických VIP, se otevírá účast na královské, dosaďme: nebeské, hostině všem – zlým i dobrým, spravedlivým i nespravedlivým. Elitářství vyvoleného národa ustupuje pro jejich nespravedlivý a nevděčný postoj vůči Bohu – Králi; a svatební, nebeská, hostina se tak otevírá všem bez rozdílu. Sál se tak plní hosty ze všech koutů světa: Židy, Řeky, svobodnými i otroky, křesťany, pohany, muži i ženami – zkrátka všemi, kdož přijali pozvání. Na svatební hostině tak mají účast všichni ti, kteří pozvání přijali. Kteří Boha s jeho velkorysou nabídkou, jeho láskou a milosrdenstvím, uposlechli. Kteří dali přednost před vlastními zájmy, svou pohodlností a netečností, Bohu.

A tak může Kristovo podobenství pokračovat dál: pozvanými z nejrůznějších prašných cest vezdejšího života se naplní svatební síň a král jde pozdravit svatební hosty. Jenže, zde dochází v Kristově podobenství k nepochopitelnému zlomu. Jeden z náhodně pozvaných hostů na sobě nemá svatební oděv! A králova reakce? „Příteli – (jde o přítele, vždyť přijal královo pozvání), jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?“ (Zde je na místě připomenout, že ke královskému pozvání patřilo i darování svatebních šatů.) Oslovený se nezmohl ani na slovo, zato král vydává jasný příkaz: „Svažte ho a vyhoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Co z tohoto, pro nás nesrozumitelného, králova jednání, plyne? Nejspíš poučení o tom, že ač jsme všichni na královskou svatební hostinu pozváni, musíme nejen toto pozvání nejen přijmout, ale musíme být také dobře připraveni. Musíme mít na sobě svatební šat – a není, myslím, obtížné si za ním představit milost posvěcující, bez které se přece také nemůžeme do nebe dostat.

Hospodin, náš nebeský pastýř a milující Otec, nás zve na tučné pastviny do svého království. My však nejen musíme o jeho pozvání stát, ale hlavně si za ním stát i svým životem. Onen svatební šat – a jde samozřejmě o obraz – může mít na sobě i ten, kdo jinak chodí v cárech nuzáků, stejně jako král v hermelínu. Zde nejde o pozemskou kvalitu šatu zakrývajícího tělo, ale duchovního šatu, odívajícího naši duši. A je-li naše duše nahá a špinavá hříchy, pak ... - o temnotách a skřípění zubů, o stavu duše, jenž nazýváme peklem, už byla řeč.

Jak vidno, nelze toto Kristovo podobenství (stejně jako ostatně všechna jeho slova) zredukovat jen na jeden rozměr, snížit jen na jednu rovinu, spokojit se s povrchním poslechem.

Ježíš nám jednak podává obraz „vyvoleného národa“, který pro svou pýchu odmítl Boží pozvání; a současně nás ujišťuje o Boží lásce, která zahrnuje všechny lidi bez rozdílu. Ale také vymezuje určitá pravidla, která je třeba dodržovat a zachovávat, abychom se na „nebeskou hostinu“ mohli všichni dostavit a být vítanými hosty - zde v podobě nutnosti míti svatební šat.

(A protože jsme katolickými křesťany, můžeme toto podobenství vnímat jako předobraz nebeské hostiny, které se, za splnění určitých podmínek, smíme zúčastnit už nyní. Vždyť v eucharistické hostině stolujeme se samým Bohem; sám Boží Syn nám nabízí své Tělo a Krev. Je však třeba k plné účasti na této hostině Kristovy oběti, mít na sobě svatební oděv milosti posvěcující, tj. být prosti těžkých – a lépe i lehkých, hříchů.)

Je až udivující, jak je dnešní podobenství aktuální. Všichni pokřtění jsou pozváni na nebeskou hostinu nedělní mše sv. Kde však asi všichni jsou? Ve svých barácích a postelích, na svých zahrádkách a polích, u svých zájmů či v novodobých chrámech supermarketů. Nemám právo a ani je nechci soudit – je mi jich ovšem líto. Vždyť se sami ochuzují o to nejcennější setkání. Odmítají pozvání k plnému a bohatému stolu. Napadá mi paralela ke známému a pravdivému úsloví o tom, že: „sytý hladovému nevěří“. V tomto případě je však skutečnost obrácena naruby, zde „hladový nevěří sytému“. A my, lidé materiálního světa, jsme tak hladoví! Máme všechno, nač si vzpomeneme, máme dokonce mnohem více, než potřebujeme; máme plné žaludky a přitom prázdná srdce duchovních žebráků…

Snad, možná, trochu… dovedu pochopit Ježíšovu bolest nad zatvrzelostí farizeů, velekněží a starších své doby. Vždyť i my, kněží, se s ní setkáváme, stejně jako s nepřátelským, (ať zjevným či skrytým,) postojem k církvi, ke všemu duchovnímu, k tomu, co zavání osvobozující náročností hodnotného života. Vztáhněme tedy konečně i na sebe slova Božího pozvání: „Hostinu jsem přichystal, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!“

Prosím Vás, moji milí: Nenechte se prosit! Odložte cáry hříchů, oblékněte svatební šat a plni radostné naděje se těšte na pozvání na hostinu. Ono určitě přijde!

Jiří Vojtěch Černý