To, co je na první pohled negativní, použije Bůh pro své dílo
Sk 8,1-8
Středa 3. velikonočního týdne
Každé společenství a hnutí v církvi, čerpají sílu ke svému životu ze dvou pramenů: jednak z úmyslu a charismatu svého zakladatele, jednak ze své historie a tradice. Nejinak je tomu se samou církví, touto Alma Mater všech hnutí, která v sobě zahrnuje. I ona má osobu svého zakladatele (samozřejmě JK) a svou historii. Je velikou zásluhou sv. Lukáše, že nám ve Skutcích apoštolských velice podrobně popsal začátky církve. A jsou, jak jinak, svědectvím o šíření radostné zvěsti, ale také o pronásledování jejích zvěstovatelů a snaze umlčet a vyhladit toto nové učení. Ten dnešní úryvek je pro šíření křesťanství velmi významný. Záhy po Letnicích, po prvních apoštolských úspěších a zázračných uzdraveních prostřednictvím apoštolů Petra a Jana, přijde jako reakce výslech Velerady, zákaz působení a zbičování. Netrvá dlouho a dojde k první mučednické oběti: sv. Štěpán je ukamenován. A právě do doby po jeho ukamenování připadá dnešní úryvek. Pronásledování prvních křesťanů je, paradoxně, (taková už je Boží režie) požehnáním do vínku mladičké církve. Vyžene totiž první křesťany z Jeruzaléma a rozpráší je po celé Palestině a Malé Asii, a co víc, učiní z nich první hlasatele radostné zvěsti. Dnes padlo jméno Filip. Nejde o apoštola Filipa, ale o jáhna Filipa, který byl ustanoven spolu se Štěpánem a ostatními jáhny z helénského prostředí, (to když ve společenství prvních křesťanů vznikly spory o spravedlivé rozdělování společného pokrmu, z něhož se později vydělila eucharistie). První představení křesťanské církve se tedy rozprchnou z Jeruzaléma, odkud jsou vypuzeni nastalým pronásledováním - a hle, právě toto přispěje k nevídanému rozmachu tohoto nového učení. Jáhen Filip dojde do Samaří, a zde prochází, káže, koná zázraky. O jeho působení se ještě ze Skutků apoštolských dozvíme. A o kom ještě budou mluvit Skutky apoštolů? O Šavlovi, horlivém farizeji z přesvědčení, který, cituji: „pustošil křesťanskou obec, vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře.“ My dnes víme, že si z něho Ježíš udělá svého nejhorlivějšího apoštola, v tomto úryvku ovšem ještě vidíme starého Šavla a můžeme jen žasnout nad nepředvídatelnou Boží strategií, která si díky pronásledování vytvoří nejvhodnější podmínky k rozšíření evangelia a z největších odpůrců udělá nejlepší hlasatele. Pro nás, jako závěr dnešní perikopy, z toho plyne krátké poučení, vyjádřené lakonicky: pro Boha neexistuje žádná překážka, Bůh si umí použít pro sebe i nejbeznadějnější situace a své nejzavilejší odpůrce. Uvažme, že od apoštolů Ježíš nežádal nějaké přehnané hrdinství, nechtěl, aby zůstali všichni v Jeruzalémě a strkali sami hlavu do oprátky. Bůh klidně dopustí, aby se rozutekli, ale nedopustí, aby svou víru skrývali. Aby se za ni styděli, aby o ní mlčeli. Oni se rozutekou, ale přitom všude chodí a hlásají pravdu o Ježíši Nazaretském. A právě díky tomu se nové učení rozšiřuje tak rychle po celém tehdejším světě. To, co je na první pohled negativní, použije Bůh pro své dílo. Vzpomínám si v této souvislosti na známý výrok, totiž, že: „Bůh umí psát rovně i na křivých linkách“, nebo, chcete-li, lidové úsloví: „Vše zlé, pro něco dobré…“ Nepochybuji, že jste už mnohokrát sami na sobě zakusili jeho pravdivost, to když se to, co bylo ve vašem životě těžké a bolestné ukázalo nakonec jako největší dar a požehnání.
Jiří Vojtěch Černý
