To jsem ještě měla vlásky

Jmenuju se Ema. Jsem už skoro velká holka. Mám tři a půl roku. Můj brácha Kryštof je ještě malý. Má jen rok a půl. Moc se s ním nedá povídat. Umí jenom ma (máma), ta (táta), pa (pálí) a hu (tma). Celý den běhá po domě, všechno bere a stahuje na zem. Pije z velké flašky nebo to jen tak vybryndá na stůl a na zem nebo na sebe. Na co dosáhne na stole, to si dá do pusy a sní, když to má rád. Nebo plive po podlaze, když mu to nechutná. Třeba slupky od brambor a tak. Ale nejvíc nejradši má vysavač a vysávání. Nevím proč. Kdyby mohl, vysával by celý den. To je mi pak líto mámy. Protože ji pořád bere za ruku a táhne na předsíň, kde máme vysavač. Velký vysavač. Skoro tak velký, jak popelnice před domem. A ten vysavač musí máma vzít do pokoje a pustit a Kryštof pak vysává. Nebo se mu nechce, ale pak musí vysávat máma.

Někdy je mi jí fakt líto. To když Kryštof nechce vysávat svým malým vysavačem, co mu přinesl Ježíšek, ale vzteká se a dožaduje té velké vysávací popelnice. Divím se mámě, že to vydržela a ještě mu nenaplácala. Ale jinak je bezva, že bráchu mám. Protože jsem teď hodně sama. Teda sama jen s tátou, mámou a Kryštofem. A nemůžu si hrát ani s Maruškou od tety Barbory. Ani se Samuelem a Marínkou od tety Anežky. Ani s Aničkou od tety Kristýny. Ani se Štěpánem od tety Kačky. A ani k nám nesmí. A nesmí k nám ani dědeček a babička z Hůrky. A ani nikdo jiný. To mi bývá trošku líto a je mi po nich smutno. Ale můžu si vzít princeznovské šaty a bílého jednorožce a svoji kuchyňku. Nebo si jen tak házet balonkem. Ale sama. Vždycky to ale tak nebylo. Předtím jsme jezdívali často k dědečkovi a babičce na Hůrku. A tam taky jezdili i ostatní. A hráli jsme si spolu ve světnici nebo na zahradě. Ale to jsem ještě měla vlásky. Maminka říká, že teď k nám děti nemůžou. Protože jsem prý oslabená. Ale jednou, to až budu mít vlásky, tak že potom k nám zase budou jezdit. Nebo já za nima. Tak to se už fakt těším. To si oblečeme s Maruškou a Marínkou ty princeznovské šaty a budeme si spolu hrát. A já si dám do vlásků zlatou čelenku. Jako opravdická princezna. Jenom nevím, kdy to bude. Pan doktor, kam už dlouho jezdíme, skoro půl roku, říká, že to bude možná brzo. Jen nevím, co on myslí tím brzo. Protože někdy jezdím s tatínkem i několikrát za týden do Brna do nemocnice. Někdy jen tak na kontrolu a pak zpátky domů. A někdy pro léky na toho divného bacilka, co ho pan doktor pořád vyhání, aby mě už nezlobil a netrápil. Pan doktor mu říká dost legračně. Rakovina. Proto do mě udělal tunýlky a dal tam hadičky. I do srdíčka. A těma tunýlkama do mě pouští nějaké vodičky, aby vyplavily toho zlého bacilka. To mi pak bývá špatně a bolí mě bříško. A proto mi taky nerostou vlásky. Ale to nevadí. Prý zase narostou. V nemocnici jsou hodné sestřičky. Když nedostávám trubičkama léky, odmotají mi ty hadičky a vezmou mě k sobě. A já si tam můžu hrát s razítkama a s jinýma věcma a oni se mnou dělají legraci. A je fajn, že tam může být vždycky i táta. A může se mnou i spát na pokoji. Protože někdy se v noci vzbudím a bolí mě bříško. Nebo taky blinkám. A táta nespí, utěšuje mě a povídá si se mnou. Jsem moc ráda, že ho mám. Kdyby tam byla ještě máma, bylo by to o moc lepší. Ale nejde to. Protože musí být doma s Kryštofem. A pak, když je mi líp, pan doktor se podívá do těch svých lejster a řekne, že se mi zlepšily destičky. Nevím jaké destičky myslí. Ale každopádně vím, že když se zlepší tak to znamená, že pak pojedeme s tátou domů. Za mámou a za Kryštofem. A to pak možná půjdeme s tátou i do lesa, co ho máme hned za domem. A budem spolu blbnout a on bude vymýšlet srandovinky. A bude mi ukazovat bobky od srnek a od zajíců a peříčka od sojky. A budeme se smát. Stejně jsem si ale všimla, že když si myslí, že to nevidím, tak se nesměje. Nevím proč. Dřív se smál pořád. To jsem ale ještě měla vlásky.

Luboš Nágl