Tón, který je slyšitelný jen pro Boha
Neh 8,2-6.8-10
Lk 4,14-21
3. neděle v mezidobí
V prvním čtení z knihy Nehemiášovy vidíme izraelský národ v navýsost pohnuté chvíli. Zbytek národa se vrátil po 70ti letech z babylonského zajetí, (píše se rok 444 př. Kr.) všechen lid stojí uprostřed trosek, kdysi mocného Jeruzaléma, a se zatajeným dechem a se slzami naslouchají knize Zákona.
Zkusme se vžít do této situace. V Babylónu žije ponížený a pokořený Izraelský národ dlouhá desetiletí. Je násilně přesazen ze svých kořenů, nemá bohoslužbu ani knihy Zákona. Je pro svou nevěrnost vyrván z náruče mocného Hospodina, ba přímo se zdá, že jej Hospodin zavrhl, odehnal a zapomněl na něj. Nebylo by divu, vždyť je tolikrát nabádal, vyzýval, přímo prosil o obrácení, o nápravu. Volal ústy přemnohých proroků, ale Izrael neslyšel, vedl si svou jako paličaté dítě. S klapkami na očích šel za cizími bůžky a falešnými bohy. Nevěra Izraele byla pohanou Boha, a tomu došla trpělivost. Bůh je však Otcem tohoto zvláštního národa a tak se nemůže hněvat dlouho. Když je míra pokoření národa dovršena, vrací se zpět domů. Už tento návrat sám byl Božím dílem, zázrakem, a navrátilci si to kajícně uvědomují. Nemají střechu nad hlavou, nemají chrám ale mají konečně svobodu, svůj domov a svého Boha. A možná jedinou knihu Zákona. A z ní teď předčítá Ezdráš, jeden z předáků národa, který se zasloužil o návrat, a rozvíjí před jejich zraky obraz mocného Hospodina, který si vyvolil tento bezvýznamný národ; od Abrahama jej provázel, zázračně vyvedl z otroctví v Egyptě a dal jim zaslíbenou zemi. Ty slzy v očích Židů musely být slzami dojetí a vděčnosti, snad jejich ústa šeptala: „Hospodine už nikdy víc tě neopustíme, nezradíme tvou lásku. Vždyť dnes se splnila Tvá zaslíbení, dnes je ten den radosti a spásy“. A Nehemiáš, Ezdráš i levité je v tom podporují. Říkají:
Dnes je den Hospodinův. Nebuďte smutní a neplačte.
A nyní se přenesme o necelých 500 let dopředu. V nazaretské synagóze právě zavřel Ježíš knihu Písma a řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Vzpomeňme si, co že to Židé v Nazaretě slyšeli. Úryvek z knihy Izaiášovy, kde se mluví o budoucím Mesiáši. O tom, který vrátí izraelskému národu svobodu a milosrdenství Boží. „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, vyhlásil milostivé léto Páně.“
Jaká radost, jaká úleva, kolik slz radosti by muselo skanout z očí nazaretských, kdyby uvěřili. „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“
Teď by se mělo opakovat to, co se stalo tenkrát za dob Ezdrášových v Jeruzalémě. Lid by měl jásat, plakat, klanět se a děkovat. Stane se však něco úplně jiného. Co? o tom budeme číst příští neděli. Jen tolik vám napovím, že namísto palmových ratolestí, brali lidé do rukou kameny. Protože neuvěřili. Protože nepoznali DEN SPÁSY, DEN NAVŠTÍVENÍ PÁNĚ.
Nepoznali svého Boha a Vykupitele, který přišel mezi ně!
A teď se podívejme o 2000 let dopředu. Také v životě dnešního člověka je několik dní zcela mimořádných, - dní, které vystupují z šedi těch ostatních. Den svatby, den narození dětí, den skončení studia, i první den v práci... takové dny si uchováváme v paměti. A mezi tím nekonečná řada dní, kdy se nic výjimečného neděje; dní které ubíhají v zapomnění, jeden podobný druhému. Odkroutit si svých osm a půl, zpacifikovat děti, sehnat kus žvance a večer sebou plácnout k televizi. Jakýpak den navštívení? Stereotyp, šeď a někdy i nuda. Přesto i v těchto nevýrazných dnech se může ukrývat Den navštívení. Nezní však fanfáry, nic se navenek neděje. To jen kdesi uvnitř se zachvěje utajená struna a vydá čistý tón. Tón, který je slyšitelný jen pro Boha. To jsou ony záblesky poznání, ony okamžiky oslovení Bohem, kdy jsme „na příjmu“, kdy bytostně vnímáme přítomnost Boží a jsme ovanuti dechem Jeho velebnosti. Kdy se nám derou na rty slova díků a chce se nám plakat i smát. Jsou to vzácné chvíle, jsou to řídké chvíle, ale jsou. Věřím, že i vy jste takový svůj „Den navštívení“ zažili, i když si už nevzpomínáte. Nevadí, přesto není zapomenut, je uchován v „nebeském archivu“.
V životě každého křesťana je ještě jeden, zcela mimořádný den; den, kdy jásá celé nebe, den který má své datum, když ne v naší mysli, tedy ve farních matrikách a v mysli Boží. DEN NAŠEHO KŘTU. To je náš „Den navštívení“, Den spásy par excellence!
Dogmatika učí, že křtem dostáváme nesmazatelné a nezrušitelné znamení. Takové samozřejmě nelze ani zapřít, ani vymazat. Nazývá jej STIGMATEM. To si můžeme představit, jako kdyby Bůh vypálil do naší duše svůj cejch. Bůh nás ovšem neznačkuje jako dobytek rozpáleným železem, ale ohněm své lásky píše své jméno do našeho srdce a naší duše. Křtem jsme se stali Jeho dětmi a On naším Otcem, křtem k Bohu neodlučitelně patříme. Kdybychom dokázali pochopit, co se to tenkrát při křtu stalo, co všechno nám bylo dáno, museli bychom plakat, smát se a děkovat, stejně jako ti Židé, kteří se vrátili z vyhnanství v Babylóně.
Jiří Vojtěch Černý
