Toužit po Bohu

Gn 18,1-10

Lk 10,38-42

16. neděle v mezidobí

Dnešní evangelní příběh, ač je zachycen pouze u Lukáše, je přesto dobře známý. A přece. Při jeho četbě (a případném rozjímání) sklouzáváme do tradičního schématu Marie a Marty, jako určitých prototypů. Marta ztělesňuje praktický, racionální typ. Je činorodá, zaměřená na výkon. Marie je pravým opakem. Typ duchovní, citlivý a vnímavý. Nežije jenom oním „tady a teď“, ale vnímá i věci minulé a budoucí. Je schopná vidět i pod povrch věcí a nazírá na Krista nejenom jako na hosta, který přijde a zase odejde, ale jako na stále přítomného společníka a Pána jejího života. My jsme v duchu benediktinského hesla: „Ora et labora“ tyto prototypy postavili proti sobě, ale ony patří k sobě a vzájemně se doplňují. V našem životě musí být vyvážena Marta se starostlivou péčí o naše každodenní potřeby a činnosti, stejně jako Marie, která spolu s námi pokleká k modlitbě u Ježíšových nohou a pozorně mu naslouchá. (Na toto téma mohu doporučit knížku Vojty Kodeta: „Marta a Marie trochu jinak“)

V osobě Ježíše navštěvuje Martu a Marii v Betánii sám Bůh. Nechá se Martou obsluhovat, hostit a sám rozdává duchovní dary. Zatímco Marta vidí jen Kristův žaludek a obhajuje svoji roli hospodyně, Maria vnímá Kristova slova a ve zdánlivé pasivitě naslouchá jeho hlasu, jeho slovům. Marta se cítí být poškozena, svoji nelibost nad nečinností sestry dává před Ježíšem najevo, ale namísto spravedlnosti podle jejích představ, se jí dostane výtky. „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí!“ Cožpak je úkon pohostinnosti nežádoucí? Neříká snad Ježíš, že je třeba přijímat a sytit hladové? Ano, to jistě. Je však třeba dát všemu správnou míru. Nežít jednostranně jen pro domácnost, pro každodenní starosti všedního života. Je třeba dát aktivitám, své starostlivosti a energii, svému času a úsilí, správný rozměr i míru. Marta je příliš zahlcena vnějšími starostmi a tak nevnímá Krista jako toho, který obohacuje. Chce za každou cenu obdarovávat sama ze svých sil. Je ovšem zapotřebí rozlišit mezi podstatným a méně podstatným. Mezi tím, co je prostředkem a co cílem. Mezi tím, čím se nechám spoutat, a od čeho se osvobodím. Tady se rozhodla Maria správně – ano, „jen jedno je třeba“. Naslouchat. Zapomenout na sebe sama, na svoji představu o sobě a zcela se ponořit do Ježíšových slov. Poddat se mu a nechat se jím obdarovat.  Být pozornými hostiteli, to ano, ale neztratit ze zřetele, že my jsme jeho hosty. Jeho obdarovanými. Že si jej nepřivlastníme žádným úsilím, svoji snahou; nepřipoutáme k sobě žádnými výkony, pozornostmi a milodary. On chce především nás! Naši pozornost a lásku.

Rovněž v prvém čtení je Bůh v roli hosta. Sám Bůh navštěvuje Abraháma v doubravě Mamre, uprostřed jeho kmene. Přenesme se do biblického starověku, k impozantní postavě praotce víry, prvého z patriarchů - Abraháma. Sedí v poledním žáru ve stínu stromů. (Nejedná se o ledajaké stromy, jde o doubravu v Mamre, a my víme, že tato byla původně pohanským návrším s posvátnými duby. Abrahám ji zakoupil a proměnil v místo zasvěcené Hospodinu tím, že zde vybudoval Hospodinův oltář.)

Abraham nevidí a neslyší přicházet ony zvláštní poutníky. (Snad i to je náznak, že jde o bytosti duchovní, zjevují se, jen co Abrahám pozvedne svůj zrak.) Vstane a běží jim vstříc, klaní se a zve je k pohoštění. Jakou úctu prokazuje těmto hostům, o tom svědčí i to, že on sám pro ně vybírá nejlepší vykrmené tele a Sáře poroučí zadělat z nejjemnější mouky. Hostům podává to nejlepší co má a v množství více než nadbytečném. Sám pak obsluhuje – to je postoj hostitele i podřízeného. (Byli to služebníci a otroci, kdož obsluhovali hosty.) Bůh sedí uprostřed a pojídá pokrm připravený člověkem. Sedí uprostřed svého lidu – tak blízko se nesetkal se žádným člověkem. (Vždyť i v ráji, kde byl Bůh člověku nejblíže, dával On pokrm člověku, ale neseděl s ním u stolu; zde člověk sytí samého Boha a sdílí jeho blízkost.) Teprve, když hosté pojedí – symbol hostiny (Boží království) a pokrmu, (Eucharistie), se dostane Abrahámovi vrcholu tohoto setkání - příslibu syna. „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ To je příslib hodný Boha! Abraham, tento pilíř víry uvěří, my z dalších řádků víme, že Sára nikoli, dokonce že se tomuto příslibu, pro jeho zdánlivou absurditu, směje. 

(Tento biblický příběh o setkání Boha s Abrahamem v Mamre posloužil jako předloha pro ruského ikonopisce Andreje Rubleva. Ikona Nejsvětější Trojice (1411) je bezesporu nejznámější ikonou a její rozbor by potřeboval vlastní výklad.) 

Záměna množného čísla – tři poslové, v jednotné – Hospodin, poodhaluje víru v Trojjediného Boha, dnes bychom řekli: tajemství Nejsvětější Trojice. Tím ovšem Abrahám přesahuje poznání Boha o více než tři tisíciletí dopředu, když v postavách třech mládenců spatřuje tři osoby Boží Trojice. Z textu samého lze nadto vyvodit tři základní myšlenky: - jednak že u Boha není nic nemožného – počít dítě v pokročilém věku je možné pouze jako Boží zásah. (V Bibli je s mimořádným početím spojován potomek, určený k významnému úkolu v dějinách spásy – např. Samson, Samuel, Jan Křtitel.) Dále, že Bůh je stále na cestě k člověku, dává se mu poznat v podobě neobvyklých skutečností a osob. A za třetí, že je třeba Pána přijmout. Bezvýhradně. Bůh je tím, kdo řídí dějiny, ale vytváří je ve společenství, v součinnosti s lidmi, kteří jej přijmou. Kteří se mu podvolí. Kteří mu svěří své touhy, naděje a síly. Abraham je právem nazýván patriarchou víry: uvěřil a jednal podle pokynů neviditelného Boha. Opustil úrodnou zemi a vydal se do neznáma, do Kanaánského kraje. A později – tam Abrahamova víra přesahuje lidské meze, když svého potomka Izáka obětuje na hoře Moria (podobně jako Bůh Otec svého Syna).

V prvém čtení i v evangeliu je Bůh hostem, který přichází k člověku a ten, pokud jej přijme, je obdarován. Co z toho vyplývá pro nás? Být připraveni na příchod Pána. Žít v očekávání. Toužit. Že přijde, zaklepe u dveří našeho srdce a my mu, protože připraveni, poběžíme vstříc. A s úctou a láskou jej přijmeme. Že budeme pozorně naslouchat jeho slovům. Že jej budeme vidět očima víry i v našich bližních – i oni jsou jeho posly. Že jej budeme hostit v potřebných kolem nás. Nejen chlebem. Slovem z jeho úst, slovem z Písma – a že je budeme rozjímat a dále rozmnožovat ve svém srdci a lámat druhým. Jako On při rozmnožení chlebů. Pán na nás čeká. Nečeká až tolik na Martininy koláče, jako na pozornost a lásku našeho srdce.

Jiří Vojtěch Černý