Tři školní příběhy - dva čerstvé a jeden dávný

Manželka byla na návštěvě u dcery pomáhat s vnoučaty a vyslechla tam čerstvý školní příběh. Jen se musím omluvit za jedno méně slušné slovo, bez nějž by se však celá pointa vytratila. Bylo to takto: Když se starší děti vrátily ze školy, máma se jako obvykle ptala: „Tak jak bylo dnes ve škole?“, ale místo obvyklé lakonické odpovědi: „Dobrý!“ se dočkala spontánního smíchu. „No - copak jsem řekla směšného?“ podivila se. Děti se na chvilku odmlčely, pak ale sekundánka Markétka odpověděla: „Vlastně nic směšného, ale naše fyzikářka se dnes při vyučování rozzuřila a řekla hodně nahlas docela neslušné slovo.“ „A co řekla tak strašného?“ ptala se máma nedůvěřivě. Nejdřív nastalo chvíli ticho, ale pak se ujal slova třináctiletý Prokop: „Jo - já vím! Jak to zopakuju, hnedka dostanu přes pusu!“. „Neboj se, nedostaneš, když se tě na to ptám!“ Tak se tedy osmělil a věrně reprodukoval: „Zařvala: 'Už toho mám ale opravdu dost! Do pr….'!!!“ - A hned se instinktivně přikrčil - ale mámina trestající dlaň tentokrát nedopadla. A tak se máma i babička dozvěděly, že v hodině fyziky se dnes probíral účinek třecího odporu proti pohybu tělesa - a paní profesorka se poptávala, co je nutné udělat, aby se třeba zastavilo jedoucí auto: samozřejmě mínila třecí účinek brzdy, ale svůj dotaz formulovala tak nejednoznačně, že studentíci mohli (ale nemuseli!) mít dojem, že chce vědět, jak zvenku zastavit rozjeté auto. A tak padaly různé nápady - jako třeba dát mu do cesty nějakou deformovatelnou překážku, do níž by nabouralo a tím se zastavilo, ale při tom nárazu se moc nepoškodilo (třeba prý před něj vysypat fůru písku, nebo na silnici dát pár balíků lisovaného sena či slámy… Jeden studentík dokonce navrhl, že lepší by bylo vysypat autu do cesty hromádku hnoje, který by na vozovce určitě držel líp než to seno či sláma, které by rozjeté auto nejspíš smetlo do příkopu… Paní učitelka už byla ze všech takovýchto odpovědí celá zoufalá (a dost možná si nebyla jistá, zdali si z ní ti uličníci vlastně nedělají legraci); vrcholem bylo, když jeden kluk navrhl, že on by vrazil železnou tyč mezi ty otvory v discích předních kol - to že by auťák určitě zastavilo - a to „na fleku!“. To už tedy kantorka nevydržela, vypěnila - a jak Prokop doma referoval, řekla hodně nahlas to „docela ošklivé slovo“. ..

A pár dní předtím prý zase jiná kantorka na téže škole, rozčilená z jakési nejapné odpovědi jistého sekundána zoufale zaječela: „Víš co, hned se seber a zajdi do ředitelny - a tam ohlas, že do této školy vůbec nepatříš!“ Kluk na tento rozkaz vyskočil z lavice a hnal se ke dveřím. „Co si to dovoluješ odcházet ze třídy? Jak si to představuješ? Ale honem si sedni! Kam vlastně jdeš?!“ zarazila ho kantorka. „No - přece do té ředitelny!“ -- Nemají to ti dnešní kantoři s těmi studentíky právě snadné- když jim EU zakazuje používat osvědčené ukázňovací prostředky …

A do třetice: sám si vzpomínám na jiný školský příběh, který se tradoval v dávné době mých studentských let: jistý pan docent na strojní fakultě ČVUT při zkoušení (bohužel nevím, zdali to byla také fyzika) s nezvratnou jistotou zjistil, že vysokoškolák, jehož právě zkouší, neumí skoro nic, že je prostě „dutý jako bambus“ – ale protože měl smysl pro humor, dal prý tomu chudákovi na závěr ještě tuto záludnou otázku: „A při takovýchhle vědomostech chcete být strojním inženýrem?“ Student bezelstně přisvědčil. „Tak víte co, jestli chcete tu zkoušku udělat, otevřete tamhleto okno a zavolejte na celý Karlák: „Neumím vůbec nic, ale chci být inženýrem!“ Zkoušený už neměl co ztratit - a vzal to jako svou poslední šanci. Z plných plic zakřičel z okna budovy Českého vysokého učení technického na celé Karlovo náměstí to, co zkoušející chtěl slyšet. - „Ach jo, tak mi tedy dejte ten váš index!“ povzdychl si pan docent a napsal mu tam tu naprosto nezaslouženou trojku. - Jak jsem tehdy slyšel, tak prodávám; možná se to stalo, ale možná je to jen tehdejší smyšlená historka; zato však ty dva předešlé středoškolské příběhy jsou čerstvé (ještě v zákonné dvouleté záruce!) a zcela autentické…

Pro Simeona převyprávěl Karel Voplakal