Tulme se s důvěřivostí Božích dětí do Boží náruče
Sir 24,1-16
Ef 1,3-6.15-18
Jan 1,1-18
Druhá neděle po Narození Páně
Ti, kteří mají co do činění s misálem – to je ona velká a tlustá kniha, podle které se slouží mše sv., kde jsou texty modliteb, prefací, kánonu – tedy, ti všichni, kteří s ní pracují, ví, že na úplném začátku mše sv., ještě dříve, než se přežehnáme znamením kříže, stojí tzv. úvodní antifona. (Zpravidla se nečte, nahrazuje ji vstupní zpěv). Ona je ale ne nepodstatná, byť je psaná malou kursivou. Tato antifona je jádrem, shrnutím toho, o čem ta která mše sv. je. A já udělám dnes výjimku, a přečtu vám ji, prostě proto, že mne oslovila: „Když hluboké ticho vše objímalo a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo, Bože, sestoupilo z královského trůnu nebe.“
Z té věty dýchá posvátno a tajemno – ostatně, proč ne, vždyť slavíme vánoce; onen Bohem vyvolený čas, kdy sám Bůh v těle svého Syna, jako Slovo, sestoupil na zem. Stalo se tak v posvátném tichu – ač se narodil Pán pánů a Král králů, nezvučely fanfáry, jen onu „tichou noc, přesvatou noc“ ozařovala ta zvláštní hvězda nad Betlémem a dost možná se i s tichostí snášel na Betlém sníh (Sice se nestává často, spíše vzácně, ale i v Betlémě, čas od času sněží). Možná jste si všimli, že když sněží, jsou všechny zvuky jakoby tlumené, sníh svou bělostí prozařuje tmu a všechno kolem utichá, nastává ono „všeobjímající ticho“. A tu onu „přesvatou noc“ proniklo Slovo, Ač neslyšeno, vždyť zaznělo jiným, než lidským hlasem, proměnilo vše. To Slovo se stalo Tělem – lidským tělem s Boží podstatou, Slovo, které sestoupilo od Boha. Slovo, které je samým Bohem. Sv. Jan ve svém Prologu – úvodu do Slova všech slov, píše ono všeobsažné a přece neuchopitelné: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ Jan se, nemyslím, že neúspěšně – lépe to nikdo nikdy nenapsal, snaží zachytit toto veliké tajemství. Tajemství zrození Slova, které bylo už od počátku: „To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Ano, vzpomeňme na počátek Bible: Na počátku byl Bůh, který řekl = slovo – a skrze jeho slovo vše bylo stvořeno: „Bůh řekl – a stalo se.“ „A Bůh viděl – bez Světla nelze vidět – že je to dobré …“ Může snad Bůh, absolutní Bytí a dokonalý Stvořitel, popřít život? Bůh dal život všemu stvoření, naší planetě, dal vzniknout svému obrazu a oživil jej svým slovem. A jako vrchol stvoření posílá (když se naplnil čas) své Slovo člověku, aby on, obraz Boží lásky, mohl mít skrze Boží slovo přístup k samému Otci. Toto tajemství, tajemství života a lásky, nejsme sto proniknout. A ani nemusíme – máme zde, uprostřed nás pravé Slovo. „Slovo, které se stalo tělem!“ Slovo, „v němž byl život a ten život byl světlem lidí“. A toto Slovo nás provází od těch „prvních vánoc“ už dva tisíce let. Dva tisíce let promlouvá k lidem – skrze evangelium, skrze své mluvčí: kněze, proroky, svaté – své slovo Pravdy, Lásky, Života.
Výstižnými slovy nám přibližuje toto tajemství jeden z nejvýznamnějších mluvčích Pána Ježíše, sv. Pavel, v druhém čtení z listu Efesanům: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista.“ Lépe toto tajemství Boží lásky k člověku snad ani nelze vyjádřit. Sv. Pavel je geniální – otevírá Janovu mystiku každému člověku, který je ochoten naslouchat. Naslouchat s moudrostí i prostotou Božího dítěte. O to sv. Pavel prosí, když svým čtenářům (tedy i nám) vyprošuje „dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat a tak mít o Bohu a jeho Synu správné poznání.“ A co víc, prosí: „Ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jak veliká je naděje těch, které povolal (také nás), jaké poklady slávy skrývá křesťanům (také nám) jeho dědictví.“
Moji milí – jsme od počátku chtění a vyvolení! Jsme Boží děti! Jsme Boží dědici! Mějme to na paměti, abychom nebyli jako ti, o kterých také mluví Jan. Jako ti, kteří Boží Slovo nepřijali - „Na světě bylo, a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Nepoznat Krista, nepoznat toho, díky jemuž tady vůbec jsem. Zříci se Slova, Lásky – hrozná představa. Ne však nereálná. „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno.“ To jsou ti moudří: „ti, kteří uvěřili, ti, kteří „dostali z jeho plnosti a to milost za milostí!“
Moji milí, kéž jsme moudří! Kéž v sobě máme onu moudrost, o níž mluví Sirachovec v prvém čtení. Ona „moudrost“ je metaforickým popisem Boží moudrosti. A my, kteří jsme dostali z jeho – Boží – plnosti, dostali jsme i dar moudrosti. Moudrost nespočívá v tom, že všechno víme (myslet si to, je pošetilostí nemoudrých a projevem pýchy); moudrost spočívá v tom, že ačkoli nerozumíme, v pokoře Boží skutečnosti, Boží lásku a jeho Slovo přijímáme. Stejně jako i svoji slabost i slabosti druhých. Že se necháváme každodenně obdarovávat Božím slovem; že se tulíme s důvěřivostí Božích dětí do Boží náruče a necháme se jím objímat. Že si dovolíme s prostotou dětí Božích věřit, doufat a milovat. A také, že umíme a chceme děkovat, chválit, radovat se.
Jiří Vojtěch Černý
