„Ty jsi přece král?“ „Ano, já jsem Král!“

Dan 7,13-14

Zj 1,5-8

Jan 18,33-37

34. neděle v mezidobí - Krista Krále

„Ty jsi přece král?“ „Ano, já jsem Král!“

Podivný dialog. Představitel světské moci a odsouzenec na smrt. A přece - v onom Pilátově: „Ty jsi přece Král?“ zaznívá ještě výsměch a pohrdání, ale současně i zájem, možná i úcta. Pilát není člověk vysokých morálních kvalit a také není žádný citlivka. Ale jedno je mu jasné. Tento zvláštní člověk je nevinný. Nestojí před ním, jako už tolikrát, slabý člověk třesoucí se strachy a prosící o milost. Stojí před ním osobnost, která jej neskonale převyšuje a zastiňuje, a přece to toho panovnického ješitu neuráží, ale naopak, on si je jeho převahy vědom a svým způsobem ji respektuje. Přistoupí nevědomky na rozhovor s Ježíšem, jako se sebou rovným. Přesto však pochybuje. A nedivme se mu.

Tenhle podivný král má místo zlaté koruny na hlavě korunu z trní; místo drahokamů krůpěje krve; namísto hermelínu starý vojenský plášť; a namísto bot - vždyť on je bosý! Divný král. Ale není to blázen, ten člověk není pomatený, on „mluví jako ten, který má moc“. A co říká? „Moje království není z tohoto světa.“

Pilát, ten má moc. Moc nad celou Palestinou, moc nad životy poddaných, moc i nad životem Ježíšovým. Kristus před ním stojí s prázdnýma rukama a přesto je jeho moc neskonale větší, než Pilátova. Má moc nad celým světem, nad všemi nesmrtelnými lidskými dušemi, nad celým Vesmírem. Je Král králů a Pán pánů. Vládce Nejvyšší. Pantokrator.

Moc panovníků končí s dobou jejich úřadu, vlády padají, království zanikají, říše a impéria se bortí. Kristovo království trvá navěky. Jedině Kristus je vládcem na věky. Protože je věčný. Protože je začátek i konec, je alfa i omega. Je Pánem času i věčnosti.

Proroctví Danielovo v prvém čtení o něm hovoří v obrazu tajemné postavy Syna člověka, jemuž je „dána moc, sláva a království, a toto království nemá konce“. Druhé čtení, ze Zjevení sv. Jana, je rovněž apokalyptickým viděním, avšak už zřetelně hovoří o Ježíši Kristu. Je tím, kdo „přichází na konci časů v oblacích, s veškerou slávou a mocí“. Přes staletí, jež od sebe dělí oba pisatele, ukazují oba na stejnou postavu: Pána, Vládce, Krále.

Jako vrchol dnešního Božího slova zaznělo Janovo evangelium. S oním, výše citovaným, dialogem, mezi Pilátem a Ježíšem. Jan je mistr mystiky a úryvek jeho evangelia bravurně zapadá do jeho vnímání KRISTOVA KRÁLOVSTVÍ. Jeho základem je svrchovaná Boží vůle, s níž posílá svého Syna na zem; vystavuje jej nelidskému utrpení; aklamací tohoto krále jsou urážky a posměch zdivočelého davu; jeho korunovací je potupný věnec spletený z trní; jeho intronizací je trůn kříže, s lotry po levici i pravici.

KRISTOVO KRÁLOVSTVÍ je především DUCHOVNÍ. Když se Židé a dokonce i apoštolové, domnívali, že Mesiáš osvobodí národ a obnoví izraelské království, Kristus jejich omyl vyvracel. V jeho království panuje jediný zákon, a to zákon lásky a je otevřené všem, pokud se do něho připravují vstoupit pokáním a vstupují vírou, křtem a životem podle evangelia.

Když však jde o království duchovní - jde o věc soukromou? Velice by se mýlil, kdo by Kristu odpíral vládu nad jakýmikoli občanskými záležitostmi. V tom smyslu není rozdíl mezi jednotlivci, rodinami a státy, protože jeho – Boží království, je království pro všechny.

- Když se svět, v roce 1925, krátce po první světové válce a v předzvěsti druhé; v době, kdy bolševická moc zvedá rudý prapor revoluce nasáklý krví a ve Španělsku zuří občanská válka, ocitá v celosvětové krizi – netoliko finanční, ale i morální - ustanovuje papež Pius XI. tento dnešní svátek Krista Krále. Pravda, je to svátek umělý a papež jej zavedl, aby nabídl desorientované Evropě jediného, pravého Vládce a panovníka. (Papeži nešlo o nějaký katolický triumfalismus, jak mu bylo vytýkáno, ale o jedině možnou alternativu všem tehdejším – i budoucím – samovládcům a tyranům. Na začátku své encykliky o Kristu Králi připomíná, že „záplava zla přišla na svět proto, že většina lidí vyhnala Ježíše Krista a jeho zákony, jak ze svého osobního života, tak z rodinného či občanského“, a prohlašuje, že „k trvalému míru nevidí žádnou lepší cestu, než obnovit vládu Kristovu“.)

- Můžeme si zkusit pohrát s otázkou, jak by asi vypadal svět dnes, kdyby tenkrát lidé poslechli papeže a místo Stalina a Hitlera přijali Krista. Kdyby zavedli zákony podle principu evangelia, v duchu Kristovy lásky a spravedlnosti.

Možná nás napadne, že dnes je jiná doba, jsme o bezmála jedno století dál – ale jsme dál také v morální a duchovní oblasti? Pochybuji. Naštěstí nabídka Kristova království, a Ježíše, jako jediného Vševládného panovníka – tato nabídka, oproti zákonům tržního mechanismu, nesmyslného zbrojení, rozmáhajícímu se terorismu, devalvaci všech hodnot a ztráty smyslu pro přirozenou autoritu - stále trvá! A i my dnes, můžeme oproti světu, nepřátelskému ke všemu duchovnímu, zvednout prapor Kristova kříže. Přitom začít můžeme nyní a teď, každý ve svém vlastním životě. Vždyť Kristovo království nenastane až někdy po nás, po naší smrti, není neurčitým přáním, ani smělou hypotézou. Je stále přítomné uprostřed nás. Celé generace křesťanů, už 2000 let žijí v jeho realitě. Není však hmatatelné, nevnucuje se nám a nezviditelňuje se pomocí populistických hesel. Kristus Král jednou provždy zvítězil nad vší bídou, kterou přináší tento svět – a je na nás, zda přijmeme svůj život jako výsadu Božích dětí, nebo se necháme stále znovu a znovu zotročovat novými idejemi, (lépe ideologiemi), novodobými modlami, nabízející snadný, leč prázdný život. Jsme povoláni k tomu přijmout Ježíše jako svrchovaného Pána našeho života a celého světa – i s jeho minulostí, současností a budoucností. Pána, na kterém stojí náš život, naše veškerá existence. Nebojme se s důvěrou Božích dětí prosit v modlitbě Otčenáše: „Přijď království Tvé!“

Jiří Vojtěch Černý