U Krista není rozhodující to, co se jeví navenek
Iz 56,1.6-7
Mt 15,21-28
20. neděle v mezidobí
Texty dnešní neděle mají společné jedno téma – aktuální ve své době, a vlastně neméně aktuální i dnes. Zatímco biblické texty mluví o přijetí pohanů, či lépe konvertitů k židovství; v dnešní době je můžeme aktualizovat na postoj majoritní společnosti k „těm druhým a jiným“ – uprchlíkům, odlišným etnikům a v neposlední řadě třeba také k mentálně či psychicky postiženým; vyznávajícím jiné, než naše hodnoty, názory a postoje, či menšinám s jinou sexuální orientací.
Zatímco postoj Písma k těm odlišným se odehrává v prostředí vyznávajícím víru v jednoho a jediného Boha Hospodina; my, kteří si myslíme, jak jsme sociálně vyspělí, se k těm odlišným, jiným, vyznávající jiné hodnoty a stojící mimo církev, stavíme až příliš nepřátelsky a namnoze jsme je ozdobili nálepkou nepřijatelných, nepřizpůsobivých a chováme se k nim až nepřátelsky.
Vraťme se ale k prvému čtení, ke slovům proroka Izaiáše, který je na svou dobu nesmírně liberální. Izraelité, kteří si zakládali na své výlučnosti „vyvoleného národa“, na příslušnosti k jedinému Hospodinu a ctili Boží zákony, se stavěli k pohanům velmi odmítavě. A neméně rezervovaní byli i k tzv. proselytům, tj. pohanům, kteří přijali víru v Hospodina za svoji. Izaiáš odvážně vyhlašuje: „Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno a jsou jeho služebníky, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby.“
Izaiáš má následující kriteria pro přijetí těchto dřívějších pohanů: - lnou k Hospodinu, tedy připojili se k Hospodinu, tj. obrátili se k pravému Bohu; - slouží mu – jsou připraveni konat službu v chrámu; - milují jeho jméno, tj. neprokazují toliko zákonickou poslušnost, ale duchovní, vnitřní - přijali Hospodina za svého Boha a mají k němu hluboký vztah; - stali se jeho služebníky – světí sobotu a zachovávají smlouvu. Jinými slovy: přijali hodnoty, normy, pravidla a zákony většinové společnosti a proto mají a mají mít stejná práva, stejný přístup ke společenským a kultovním dobrům, ať jde o příslušnost k izraelskému národu, tak i k výsadám Božích dětí. Potom, jak řečeno, je sám Hospodin „přivede na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby“. (Svatou horu = Sión, dům modlitby = Jeruzalémský chrám.)
Tolik Izaiáš ve své velkolepé vizi otevřeného přístupu k těm, kteří nejsou potomky Abrahámovy, Izákovy, Jákobovy.
Když se o nějakých 400 let později odehraje scéna popsaná v evangeliu, zdá se, že Ježíš je, na rozdíl od Izaiáše, daleko méně tolerantní k pohanům. Přibližme si onu scénu: Ježíš, po zázračném nasycení zástupů, odchází od Genezaretského jezera a vydává se na sever, do tyrónského a sidónského území, které obývají pohané. A právě zde se odehraje dnešní evangelní příběh. Ježíš, se suitou svých učedníků prochází kananejským krajem a tvoří tak pro místní cizáckou skupinu. A přesto jedna z žen – matka, trpící posedlostí své dcery, mu kráčí v ústrety a hlasitě – to aby překřičela všechny ty, kdo obklopují Ježíše, volá: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův!“ Ti, kdo jsou kolem, vidí jenom otravnou ženskou, notabene, pohanku; její křik je obtěžuje, chtějí po Ježíši, ať ji pošle pryč, co má na něho, jejich Mistra, co křičet … ale Ježíš dobře slyší, co volá: vždyť to jsou slova vyjadřující mesiánský titul: „Pane, Synu Davidův“. Ta pohanská žena jej oslovuje jako Mesiáše! A také jako od Mesiáše (jemuž není nic nemožného) od něho očekává zázrak – uzdravení své nemocné dcery. Přesto je Kristova reakce odmítavá. Třikrát Ježíš vyjádří své odmítnutí – nejprve mlčením, pak 2x výslovným odmítnutím. Učedníci se ho dokonce snaží přesvědčit, aby jí vyhověl – překlad „pošli ji pryč“ je nesprávný, v originálu je: „vyslyš ji“. Tomu ostatně odpovídá Kristova reakce: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím izraelského domu!“ Tato odpověď je od Krista, příslušníka židovského národa, pochopitelná - spása je Bohem zaslíbena nejprve vyvolenému národu.
Žena se však nedá odradit Kristovým odmítavým postojem. Přichází ještě blíž, dokonce se mu klaní. Svou úklonou vyjadřuje více, než jen společenské gesto. (Sloveso proskynein znamená postoj hluboké úcty náležící Bohu.) Ježíš však přesto odpovídá, pro nás až v nepochopitelném, šovinistickém tónu: „Jsem poslán k Židům, není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ A ona kananejská žena? Přestože se jí nejspíš tato Kristova slova dotkla, přesto je pokorně přijme, spolkne toto tvrdé odmítnutí: „Ano, ovšem, Pane“ a dál s důvěrou prosí: „jenže i psíci se živí kousky, které padají ze stolů jejich pánů.“ Taková slova už nemohou nechat Ježíše lhostejným. Vždyť ta žena prokázala více víry v Boží moc a více pokory a prozíravosti, než mnozí Židé.
Sama přijme pokořující roli psíka pod bohatě prostřeným stolem židovského národa a prosí jen o zbylý kousek z plného stolu Ježíšových zázraků. Ježíš s obdivem k její velké víře odpovídá: „Ženo, jak veliká je Tvá víra. Ať se ti stane, jak si přeješ.“ A evangelistův dovětek: „Od té chvíle byla její dcera zdravá.“
Každý evangelijní příběh v sobě skrývá nadčasové poselství – i z tohoto úryvku můžeme pro sebe vyvodit hned několik užitečných závěrů. Jednak ten, že Boží milosrdenství a pomoc se nevztahuje jen na některé etnikum či pouze jen na určité vyznání, stejně ani na nějaké církevní VIP. U Krista není rozhodující to, co se jeví navenek; neohromíme ho okatou zbožností, svými aktivitami, ale vírou a láskou. A dále třeba to, že pokora, vědomí vlastní hodnoty i schopnost sklonit se v úctě před druhými; ale také se hned neurážet a nečinit ukvapené závěry, jsou tím, co otevírá nebe a dává vyslyšet našim prosbám. (Zatímco nafoukaná, ješitná pýcha, jej zpravidla zavírá.). Ona kananejská žena je pro nás svojí (nikoli poníženou, hrbatou či falešnou) pokorou příkladem. A zejména svoji vírou v Ježíše a v jeho moc. Ježíšova spása má univerzální charakter. Zahrnuje nejen „vyvolené“, ale všechny, kdo se před ním, podobně jako ona žena, skloní. Kdo jej přijmou. A on přijme také nás. Ne pro naše zásluhy (spásu si nemůžeme zasloužit), ale pro lásku, kterou chová ke všem, ke každému člověku. Bez ohledu na jeho původ, vyznání, činy a charakter. To jenom my se tak často stavíme do role soudců. Do role těch, kdo rádi rozhodují o těch druhých; těch, co druhé lustrují, škatulkují, nálepkují. Jak jsme slepí a pošetilí! Ježíš dává všechno a všem. A my, podobně jako farizeové, bychom tak rádi rozhodovali „komu ještě a komu už ne“. Pohoršujeme se a soudíme „ty druhé“. Oháníme se falešnou morálkou a nestydíme se otírat o Boží a církevní zákony ve jménu toho svého, zaručeně správného, výkladu.
Jiří Vojtěch Černý
