Úbytě duchovního života - II. část

Dále nám chybí možnost mluvit s někým o svých zkušenostech s Pánem Bohem. Mít někoho, před kým se nestydím a ten člověk přede mnou také ne, chápe mě. Třeba mu řeknu, jakou mám radost, kterou jsem pocítil v nějaké situaci, že je Pán Bůh se mnou. Nebo když cítím vyprahlost. Ten druhý člověk mi bude vděčný nebo nás obohatí zase vlastními zkušenostmi. Mít duchovního přítele je velmi důležitý prvek duchovního života. To si mohou říkat třeba manželé nebo i kněží. Panna Maria po zvěstování neměla s kým promluvit, ale věděla, že tam v horách bude moci s Alžbětou mluvit – , neváhala absolvovat dlouhou cestu tam. A my se stydíme.

Evangelíci často mluví o svých zkušenostech s Pánem Bohem. Třeba i při bohoslužbě najednou řeknou modlitbu, která jim vyvstane v mysli – nemusí, ale řeknou to. My se stydíme nebo nemáme o čem hovořit – a to je horší.

Další věc, kterou můžeme napravit ihned je chudoba. To však není bída, člověk má tolik, co potřebuje. Ne méně, ale také ne víc. Bohatství samo může odvádět od duchovního života. Jak může být kněz mystik, když si koupí bavoráka za 600 tisíc. Ty peníze mu nespadly z nebe, ty musel získat od lidí. A to není problém jen kněží – je to taková naše touha žít na úrovni. Musíme se snažit o chudobu podle Ježíše Krista – neboť jejich je království nebeské.

Pokud ale je duchovní život na úrovni, tak tomu boháči to nevadí – pokud je indiferentní. Např. Václav Kolowrat měl veliký majetek a ve 22 letech vše věnoval Jesuitům – za to stojí kostel sv. Mikuláše na Malé Straně, gymnázium a studentský konvikt. Pravý člověk je ovládán duchovnem, tomu nevadí, že je bohatý, on s tím umí naložit dobře a spravedlivě.

Další náš nedostatek je nedostatečné vědomí hříchu. To je způsobeno takovou zhrublostí našeho prostředí, ve kterém žijeme. Máme tady lidi, kteří udělají hrozné věci a vůbec ničeho nelitují. Bezostyšně tvrdí, že jsou nevinní. Mají na svědomí třeba zcizení peněz obyčejných lidí – tuneláři, mají na svědomí třeba i lidské životy – ale oni prostě „nic neudělali“. Člověk, který třeba v Terezíně za války střílel lidi se cítí nevinný. Je to hrozné. A my si potom řekneme – no tak to my jsme úplně dokonalí, to my jsme vlastně v životě neudělali nic zlého a pak se nemáme z čeho zpovídat… Takové ty díry v tom sítu, kterým propadají naše skutky, jsou příliš veliké a propadává tam mnoho věcí. Třeba pan prokurátor Vaš, který odsoudil generála Píku se cítí nevinný. Pan Grebeníček také neví, proč by ho měli nějak stíhat – a přitom vím o situacích, které byly hrůzostrašné a nikdo se za to neomluvil. Potom i naše svědomí je „uklidněné“ – takové hrozné věci se děly a my jsme nic takového hrozného neudělali. My si říkáme, že jakoby nic a přitom tak lehce řekneme o někom to je blázen nebo to je blbec a neuvědomujeme si, že na to Ježíš Kristus vyhlásil embargo, že tam je těžký hřích, když já se o někom takhle vyjádřím. Dnes jsme četli ve Starém zákoně, jak Izraelité pomlouvali Mojžíše kvůli Kušanské ženě – rádi se zaměřujeme na ty lidi, kteří „šlapou vedle“. A Hospodin Mojžíše brání, vyloženě říká – nechte ho, nechte to na mě. Tak i já musím být zticha, když můj známý se pošesté žení – co mu na to mám říkat?

Jan Rybář

Přepis přednášky: Věra Horníčková