Úbytě duchovního života - V. část
Musíme také dávat pozor na fráze – musel Kristus umřít? Chtěl Bůh, aby umřel? Poslal ho proto na svět nebo by byl Bůh raději, kdyby ho všichni přijali a naplnili jeho vůli?
Nebo když se zeptáte, co je to vykoupení – kdo nás vykoupil a čím – odpovídáme frází – Kristus nás vykoupil svou smrtí na kříži, tím jsme byli zbaveni hříchu. Ale to je fráze, je v tom jen kousíček pravdy.
Je možná oběť bez utrpení, bez toho prvku bolesti? To už potřebujeme žít hluboce duchovně. Nebo Eucharistie – co je tam víc – ciborium nebo monstrance? Nebo mše svatá pontifikální v latinském jazyce s kouřem a nebo je to stůl, skrze který se dostává Ježíš Kristus k nám hmotně, tělesně? Je eucharistie oslava Boha nebo touha Ježíše Krista po člověku?
Nebo otázka současná – je Panna Maria spoluvykupitelka nebo byla sama vykoupena? Jsou andělé spaseni a kým a proč? Vždyť nezhřešili… To jsou otázky, na kterých spočívá náš duchovní život. Můžeme se učit i od ostatních. Třeba jehovisté objevili jméno JHVH – také bychom se měli Božímu jménu více věnovat, protože už známe Krista a on se nám představil jako jméno Boží – to je to logos – jediné slovo, kterým se vystihuje celá pravda, celá existence všeho. Židé se báli jména Božího a nakonec to jméno v Ježíši Kristu vyhnali, vyobcovali – to je fanatismus. My také můžeme propadnout fanatismu.
Poznání Boží – co to je vykoupení – k čemu nás Bůh vykoupil – jenom, že jsme bez hříchu? Panna Maria také byla bez hříchu a je vykoupena. Andělé jsou také bez hříchu. Co je to slovo vykoupení –proč je užíváme, mladí lidé tomu nerozumí. Můžeme říci – jako otroci se vykupovali z otroctví, tak Kristus za nás zaplatil. Ale komu za nás zaplatil? Chtěl od nás Bůh nějaké vyrovnání? Že bychom my to nemohli dát?
Přečtu vám výňatek z katechismu jiných denominací: „Bůh nikdy nenechá žádný hřích nepotrestán“ . Myslíte si, že je to pravda? Osobně řekne – tak tady máš tolik, za ten hřích dostaneš tolik? Tak buď Bůh odpouští nebo nechává. Co to znamená odpustit? Zapomenout a nic nežádat. Jak? Pán Ježíš nám to ukázal v krásném podobenství o marnotratném synu. Chce otec nějakou satisfakci? Já myslím, že ne. Tam je důležité jenom to, že se syn vrací. A je tam také očistec – „oblečte ho, umyjte ho, dejte mu boty a dejte mu prsten na ruku“, protože se vrátil v hrozném stavu – to je potřeba. To je ten očistec, který vyznáváme – ale že by tam otec něco žádal?
Jedny sestřičky se modlí, aby Kristova krev smířila hněv otcův – já prchám z kaple… Kristova krev má usmířit otcův hněv? Všimněte si, ten otec marnotratného syna – jaký tam byl hněv? Otec se díval do dálky, jestli už se syn nevrací. Kristus říká: viděl ho už zdaleka a srdce se mu zachvělo radostí – syn se vrací. Radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání je větší než nad těmi, co jsou v tom domě s ním. A přitom se dokážeme modlit takové modlitby. Někdy je to takové trošku nebezpečné i ve špatně chápané liturgii. Na začátku mše je řečeno o Kristu „zastáváš se nás“ – u koho se nás zastává? Kristus je slovo Boží, On je posel, On je obraz – takový je Bůh. Já učím děti – Pán Ježíš se učil milosrdenství u svého Otce – Kristus je obrazem Otce a to je ten otec, který čekal na marnotratného syna a nechtěl nic. Jaké placení za nás? Jaké vykupování – z čeho? Copak nás Pán Bůh prodal ďáblu? To jsou obrazy středověku.
Když kázali římským otrokům, tak jim říkali – podívejte se, Ježíš Kristus je pro vás ten člověk, který za vás zaplatí těch 200 sesterciů a vy budete svobodní a sundají vám okovy. To byla pomůcka, to bylo přirovnání. Ale přirovnání, které v něčem kulhá.
Ve středověku zase vysvětlovali lidem, co to znamená hřích – že je to nenapravitelné – tehdy, když urazil nevolník pána, tak ten nevolník s ním nešel na souboj, naprosto ne, to nevolník nemohl napravit – to bylo nenapravitelné. Vždyť ještě následníka trůnu nepohřbili v císařské hrobce, protože měl pouze hraběnku Chodkovou za ženu, tak to nebylo možné.
Co to je vlastně vykoupení – člověk je vykoupen ze své ubohosti lidské – my jsme velká nula – my nejsme nic, my jsme prach a popel. To si uvědomuji, když jdu na pohřeb a jsou tam narovnané urny jedna na druhé – a já si říkám – tak tohle z nás zbude… Jenomže ty jsi prach, který bude oslaven Bohem. Máš v sobě intenzitu Božího života. My jsme vykoupeni z té ubohosti, malosti, z té své osamocenosti, ve které bychom zůstali. To je vstup do intimity Božího života. A tím Bůh ukazuje, že chce být naším přítelem. My si své soukromí chráníme, všechno řekneme možná tak zpovědníkovi. Vykoupení – to je vstup do Božího soukromí. Kristus přišel, aby nám představil, jak vypadá Bůh, jaký je. Jaký je ten jeho intimní život, společenský život. Že se tam vlastně koná ta nejvyšší oběť – jedna osoba dává se té druhé. Dal nám pochopit, že Bůh nic „nemá“ – On nemá vůli, On je vůle. On nemá lásku, On je láska. On nemá Ducha, On je Duch. On nemá jméno, On je jméno. Proto věříme, že toto všecko je v jednotě. To je ta trojice Božích osob. Do této intimity my máme vstoupit už teď hned. Vlastně jsme do ní už vstoupili na křtu a máme na to na všecko právo. A mě proto mrzí, když někdo lítá po nějakých zjeveních a čeká, jestli se tam bude točit slunce nebo ty dětičky, jestli tam někoho uvidí, jestli se jim rozšíří očička, že někoho viděly – zatímco jedna holandská profesorka říkala: člověče, kdybych já mohla věřit v Eucharistii, tak mě z toho kostela nikdo nedostane. A my z toho kostela utíkáme, jsme rádi, že už je po mši. Pán Ježíš má s námi smilování, on ví, jací jsme. To je ta krása Eucharistie – člověk jde k přijímání a přemýšlí o hloupostech – jak je kdo oblečený, jaký je ten kněz… Ale Pánu Ježíši to nevadí. Víte, kdo má více ze svatého přijímání – Kristus nebo ten přijímající. Většinou odpovídáme ten přijímající, ale to je chyba, nejvíc z toho přijímání má Kristus.
Jan Rybář
Přepis přednášky: Věra Horníčková
Úbytě duchovního života - I. část
Úbytě duchovního života - II. část
