Učedník Božího království

1 Král 3,5.7-12

Mt 13,44-52

17. neděle v mezidobí 

Poselství Božího slova této neděle hovoří o pravých hodnotách. Ne těch, které jsou vidět, které oslňují svým leskem a ohromují bohatstvím – jako třeba poklad či drahé perly. Ty slouží jen jako příklad pro hodnoty největší. V evangeliu jde o Boží království, ale v prvém čtení jsou oceňovanými hodnotami vlastnosti jako moudrost, pokora, odpovědnost. Zatímco u pokladu a perel je jejich hodnota, cennost zřejmá, jinak je tomu u zmíněných vlastností. Pokora a zodpovědnost, ty se „moc nenosí“ – a přece, právě ony jsou zárukou dobré vlády a politiky (politika – správa věcí veřejných, umění řídit stát).

Příkladem „politika“ je zde Šalamoun. Je Božím vyvoleným, kterému je svěřena péče o celou zemi, kterou přivedl k rozkvětu jeho otec, král David. A ten mu ukládá obrovský úkol – postavit chrám Hospodinu, svému Bohu a Bohu jeho předků. My z Písma sv. víme, že Šalamoun ve svěřené vládě i ve stavbě chrámu dobře obstál, že své poslání naplnil. Nyní se však podívejme, co jeho úspěšnému, prozíravému a moudrému kralování předcházelo.

Na počátku je životní nabídka: Hospodin se zjevuje Šalamounovi ve snu a ptá se ho, „co by mu mohl dát?“ (To není žádná pohádková zlatá rybička s třemi přáními. To je živý Bůh, Otec, který dělá vše pro svůj lid, který si vyvolil a vypiplal a který je teď svěřen do slabých lidských rukou Šalamounových. Bohu záleží na svém lidu, Bohu záleží na Šalamounovi; Hospodin je připraven pomáhat těm, kdo jsou pozemskými vládci.)

Mladý Šalamoun dokáže, že není žádným naivkou ani ješitou, prokáže svou moudrost už samým výběrem svého přání. Jak lákavé a téměř pro všechny vládce před ním i po něm, přirozené, by bylo žádat si bohatství, slávu a moc. Upevnění své síly, jak vojenské, tak ekonomické. Jak svůdné by bylo žádat si žít v přepychu z krve a mozolů svých poddaných. Cožpak o to neusilovali, a dosud neusilují, vládci a politici všech dob!

Šalamoun však nechtěl nic pro sebe, nemyslel na své výhody, neusiloval o materiální blahobyt a vojenské úspěchy, ale měl na srdci blaho božího lidu, který mu byl svěřen. A nejen to: slyšeli jsme o jeho obavách ze své nezkušenosti mládí; Šalamoun si je vědom své lidské nezralosti: „já jsem mladíček a nevím kudy kam“. Je si vědom obrovské zodpovědnosti, která z jeho postavení krále a soudce vyplývá. Šalamoun je pokorný, Šalamoun je moudrý. (Což jsou mimochodem vlastnosti, které spolu nerozlučně kráčí ruku v ruce).

A Šalamoun je také mužem víry a důvěry. Věří a důvěřuje Hospodinu, svému Bohu, a dobře ví, že bez něho nemůže očekávání svého lidu ani svého otce naplnit. Proto prosí o tak neobvyklé dary, jakými jsou „dar chápavého srdce, dar chápat právo, rozlišovat dobro a zlo, dar moudře vést svůj lid“. To je úžasná prosba, který z vládců, králů a panovníků tohoto světa si někdy něco podobného přál? To je prosba hodná velkého člověka, velkého panovníka. Hodná člověka srdce chápavého a milujícího; člověka vědomého si své slabosti a proto moudrého a pokorného! Člověka, který neprahne po slávě a moci, ale který touží být nástrojem dobra svého lidu. Který, jak se říká, nehledí sám na sebe, ale na ty, kteří jsou mu svěřeni, a o jejich dobro, o jejich blaho, usiluje.

Šalamoun byl, krom jiného, tak velikým králem právě proto, že si byl vědom pravých hodnot, že mu panovnická koruna nebyla pro ozdobu jeho hlavy, ale naopak, tížila jej svou odpovědností.

Také v evangeliu je řeč o pravých hodnotách. Ježíš používá podobenství o pokladu a perle, aby poukázal na hodnotu nejvyšší – dosažení Božího království. Pro přiblížení Božího království používá příměry, označující velké bohatství, stejně jako skrytost, malost. Nejprve zaznělo slovo poklad. Slovo, které se dnes už v běžném slovníku neužívá, najdeme jej leda v dobrodružných knihách pro mládež. (Nebo v slovníku zamilovaných, kdy si špitají „ty jsi můj poklad.“) V době Ježíšově se však běžně užívalo a bohatí své poklady nezřídka zakopávali, aby je uchránili před zloději. (Banky ještě nebyly…) A tak bylo možné poklad v poli nalézt. Na to se odvolává Ježíš ve svém podobenství, když mluví o tom, že pro získání pokladu stojí za to koupit celé pole – vzdát se menšího bohatství pro větší. A aby nebylo pochyby, přidává ještě podobenství o drahocenné perle. Aby ji mohl obchodník koupit, prodá ostatní majetek, který je však ve srovnání s hodnotou vzácné perly menší. Poselství je jasné – je lépe se vzdát menší hodnoty pro hodnotu vyšší. Nejvyšší možnou hodnotu představuje nebeské království, o tom není pochyb.

Poklad i perla jsou skryté, navenek nejsou vidět. I skrytost, nutnost úsilí a hledání, k nebeskému království patří.

Třetí podobenství je trochu jiné. Nemluví jen o Božím království, ale o soudu, který mu bude předcházet. Stojíce mezi rybáři, na břehu Galilejského jezera, použije Ježíš jako příkladu rybářské sítě, plné ryb, ale také plné různé vodní havěti. Stejně jako rybáři na břehu moře třídí obsah sítě: „co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí“, stejně tomu bude i na soudu „při skonání věků. Andělé oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece.“ To je působivý a posluchačům dobře srozumitelný obraz „Posledního soudu“. Ohnivá pec (snad odtud může pocházet tradiční obraz „inventáře“ pekla) je místem, kde žár přetaví všechno zlé.

Až sem jsou Kristova podobenství posluchačům dobře srozumitelná, ostatně obrací se na ně s otázkou: „Rozuměli jste tomu všemu? A oni odpověděli: Ano.“ Co si však počít se závěrem: „Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.“ Učitel Zákona zde není ze zákoníků, které Ježíš tak často kritizuje – pro jejich slepotu, se kterou cizelují každé slůvko Zákona, ale pravý obsah Božího slova jim uniká. To je zřejmé z označení „který se stal učedníkem Božího království“. Je rozdíl mezi učitelem Zákona a učedníkem Božího království. První se povyšuje nad Zákon, druhý je učedníkem – tím, který se učí, táže a hledá Boží království. A právě proto je tím, který jako hospodář vynáší „z bohatých zásob věci nové i staré.“ Na znalosti Zákona starého, roubuje znalost Zákona nového. (Zákona lásky) Tak se podobá Ježíši, který „nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit“, a stává se jeho učedníkem.

Jiří Vojtěch Černý