Uchovat víru
Sk 28,16-31
Jan 21,20-25
Sobota po 7. neděli velikonoční
Scházíme se v poslední všední den velikonoční doby a před námi je veliká slavnost - slavnost Seslání Ducha sv. A rovněž se v samém závěru Skutků apoštolů, scházíme s apoštolem národů, sv. Pavlem - po všech útrapách věznění, ztroskotání, nekonečných výsleších - v Římě. Přijel sem jako vězeň v poutech, ale jeho vězení je mírné (vždyť římští úředníci jej neshledali vinným). A on využívá této možnosti římského práva právě k tomu, aby zde, v samém centru tehdejšího světa, plnil své poslání: hlásat Boží království a učit o Ježíši Kristu. Pavel, nejen že je statečný, ale je i vynalézavý. Vždyť to, že je v Římě, je zásluha jeho diplomacie a znalosti Římského práva - sám o řešení svého případu v Římě zažádal. A teď je zde a působí tak, jak k tomu byl povolán samotným Kristem. Začíná své působení nejprve u svých souvěrců - Židů a potom oslovuje ze svého mírného „domácího“ vězení i všechny ostatní, kteří jsou ochotni slova radostné zvěsti o Ježíši slyšet. Zasahuje svým slovem o Kristu všechny, kteří jsou ochotni přijít a naslouchat.
A s tímto slovem – „být ochotni přijít a naslouchat“ se můžeme ztotožnit i my. Nikdo zvenčí, ani žádný církevní příkaz, nás kupř. nenutí navštěvovat všednodenní mše sv. Také nejsme povinni otevírat pravidelně mešní texty a rozjímat nad nimi. Nic vlastně nemusíme – to je to, co je přitažlivé na naší víře: k ničemu nás nenutí. U Ježíše nenajdeme slovo musíš, u něho nacházíme jen jeho obvyklé: „můžeš, chceš-li“. A stejně tak se chová i církev. Opravdu, jakkoli máte třeba i jinou osobní zkušenost, sama církev nikoho k ničemu nenutí. I ona jen nabízí – a snaží se pro svoji nabídku vytvořit příhodné podmínky. Kdykoli jste se setkali v církvi s pojmem „musíš“, s pojetím víry jako povinnosti a s Bohem jako pomstychtivým strážníkem – pak jsme se nesetkali ani s opravdovou církví, ani se skutečným Bohem, ale se smutnou karikaturou církve a jejích služebníků. Žel, dějiny církve nás mohou poučit, k jakým koncům vede násilím vnucovaná víra i církev, coby poddajná děvečka, v rukou nehodných pastýřů. To však nyní řešit nebudu. Vraťme se ke sv. Pavlovi do Říma. Do posledního dechu využívá všechny možnosti k tomu, aby naplnil své poslání. Hlásat Kristovo evangelium. Dělá to Pavel proto, že musí? Rozhodně ne.
Jistě by mohl využít své známosti, své schopnosti, něco kompromisů, a s odvoláním na své římské občanství by se snadno zbavil pout. (Římský občan mohl být držen ve vězení jen dva roky, potom, nebyla-li vznesena obžaloba, musel být propuštěn. Toho by Pavel snadno dosáhl.) Ale – to by nebyl Pavel, apoštol národů. To by nebyl Pavel, který při svém znovuzrození před Damaškem uslyšel Kristova slova: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ.“ a dále: „On je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mne vytrpět …“ (Sk 9,3-16)
Nyní je Pavel na konci své cesty. Opravdu bezezbytku naplnil poslání, které mu Pán uložil, a také se na něm naplnila předpověď o tom, co všechno bude muset pro Krista vytrpět. Teď už jen čeká na katův meč, který zakončí běh jeho života. A jen málokdo by v samém závěru svého života mohl říci tatáž slova, která napsal sv. Pavel v listu Timotejovi: „Já už totiž mám prolít v oběť svou krev; chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď už mne jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce.“ Moji milí, a teď pozor. Poslední věta tohoto úryvku zní: „A nejen mně, stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ (2 Timotej 4,6-8) Tedy i nám! Aleluja!
Jiří Vojtěch Černý
