Učit se moudrosti a demokracii u prvních křesťanů
Sk 6,1-7
Sobota 2. týdne velikonočního
Skutky apoštolské nám opět naordinovaly úryvek, který má velký význam a dosah až do dnešních dní. Začíná to všechno tak lidsky. My lidé zkrátka nedokážeme dlouho žít podle ideálů, s pokračujícím časem a rozšiřováním řad prvních křesťanů v Jeruzalémě, dochází i k prvním rozmíškám, nespokojenostem, dohadům a stížnostem. Těžko dnes říci, nakolik byly oprávněné, jisté je, že se v prvotní církvi začíná projevovat ono nešťastné dělení na různé skupiny, ať podle původu, postavení, apod. Ono „všichni byli jednoho srdce a jedné mysli“ už vyprchalo, pravda, ještě prožívají nadšení ze společného života, přináší dobrovolně jídlo ke společné večeři Páně, k onomu agapé – ale, helénisté (Řekové) a Židé, už zřejmě začínají vytvářet svoje frakce a oddělené skupinky; už si všímají, co kdo dal a dostal. Helénistům se zdá – a dávají svoji nespokojenost hlasitě najevo, že jsou vdovy z jejich středu, při společném rozdělování jídla znevýhodňovány. A nespokojenost a napětí nejspíš narůstají.
Naštěstí pro první (a nepřímo i dnešní) církev, byli ještě apoštolové pod silným vlivem Ducha sv. Naštěstí si ještě zachovávají střízlivou mysl a zdravý rozum. (Tedy to, čeho se nám, dle mého mínění, stále ve větší míře nedostává …)
Nemávnou nad sporem rukou (i když se z jejich pohledu může jevit jako bezvýznamný), včas odhalí jeho nebezpečí (každé rozdělení je z ducha zla a plodem je vzájemná nevraživost, napětí, konflikty a v posledku rozkol společenství) a postaví se k němu čelem, bez předsudků, zato s otevřeností k Duchu sv.
„Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků (nehrají si sami na ty, kteří jediní mohou autoritářsky rozhodovat) a řekli: Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a soužili při stole. (Proč tříštit síly a dary, když lze nastolit to, co později nazveme „principem subsidiarity) Proto bratři, vyberte ze svého středu (vy sami, ne my, ze svého středu – demokratická volba) sedm mužů, (7 číslo plnosti) kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti (to jsou ta pravá kriteria, nikoli majetek, moc, postavení apod.) a my je ustanovíme pro tento úkol. (My jim předáme část svých pravomocí - kdo z mocných je ochoten se jich dobrovolně vzdát?) My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ (Opět moudré rozhodnutí, proč tříštit síly, proč mařit dary Ducha sv., proč konat to, v čem jsou zastupitelní. Apoštolové jsou si dobře vědomi, jaká je jejich úloha v církvi, v čem je jejich povolání.)
„Tento návrh se zalíbil celému shromáždění. (Neshody, stranictví, kariérismus ještě nenakazily tyto prvé křesťany, ještě neprosákly do ducha společenství církve.) A tak vybrali ze svého středu (bez zásahu z řad apoštolů) oněch sedm. A další důležitý detail: „Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tady se nám pro změnu nabízí předobraz dnešní svátosti ordinace: společenství jako garant vhodných kandidátů, jejich osobní kvality, modlitba a teprve nakonec vkládání rukou, tedy dnešními slovy – svěcení. Svěcení jáhnů – a ti jsou až do dnešní doby pomocníky biskupů a slouží při eucharistickém stole. A jaký byl důsledek tohoto, veskrze moudrého rozhodnutí? Konec hádek a úspěšné šíření Božího slova a růst (nejen kvantitativní) celé církve.
Upřímně řečeno (nechť nejsem pokládán za rebelanta) mnohdy si říkám, že bychom se, nejenom v církvi, ale v celé společnosti, měli chodit učit moudrosti a demokracii k prvním křesťanům. Jistě, ani u nich dlouho idea společného života a jednání v Duchu sv. a bratrské lásce nevydrželo, ale z té dnešní biblické lekce bychom měli učinit lekci pro všechny představené, ať už v církvi, či ve společnosti.
Jiří Vojěch Černý
