Udělal jsem všechno, co jsem mohl a měl

Sk 20,17-27

Jan 17,1-11

Úterý po 7. neděli velikonoční

Stejně, jako nám končí velikonoční doba, končí i Pavlova třetí apoštolská cesta. Vrací se z řeckého Korintu, okolo ostrova Samos, zpět na asijskou půdu. Z přístavního města Milétu si k sobě povolá představené církevní obce v Efesu (není to příliš daleko) a víceméně e s nimi loučí. Předtím však, nevíme, zda mu efezská, nebo některá z církevních obcí, nepředhazovala svoji péči (my lidé dokážeme být tak nevděční), vydává podíl ze své péče a zásluh o církevní obce. Pavel pokládá za podstatné upozornit na charakter své služby. Služby naprosté vydanosti; služby, kterou mnohdy rámovaly slzy neporozumění a nepřijetí, výčitek a bolest z pronásledování a utržených ran. Sv. Pavel nechce zůstat nikomu nic dlužen, připomíná jim, že se u nich živil prací vlastních rukou a nikomu nebyl na obtíž. Pro nespornou autoritu apoštola a zakladatele církevních obcí; pro jeho službu, dar jeho učení a povzbuzování ve víře, by měl nárok na to, požadovat své vnější zabezpečení od členů církevní obce, ale on zůstává nezávislý, svobodný. (Z textu není zřejmé, zda jde o Pavlovu obranu, nebo o poučení, jak si má apoštol a starší – vyvolený ke službě, počínat.)

Důležitý je závěr, Pavel vyjadřuje své přesvědčení, své poznání pod vlivem Ducha sv., že se jeho mise – a také jeho život, chýlí ke konci. „A nyní mně to uvnitř všechno nutí k tomu, abych šel do Jeruzaléma. Co mě tam potká, nevím. Jen od města k městu mi Duch svatý dosvědčuje a říká, že mě čekají pouta a soužení.“ To je navenek vyjádřený vnitřní pocit. Co je důležitější, jsou následující slova, která jsou takovým Pavlovým krédem. „Můj život nemá vůbec pro mě cenu, jen když dokončím svůj běh a úkol, který jsem přijal od Pána Ježíše: vydávat svědectví pro evangelium o Boží milosti.“

Pavel se otcovsky s efezskými křesťany loučí shrnutím svého poslání: „Konal jsem mezi vámi cesty a hlásal Boží království. A nyní – já vím, že nikdo z vás mou tvář už nespatří. Nic jsem nezameškal, ale zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh.“ („Svůj běh jsem dokončil, svůj úkol dokonal…“)

Téměř ve stejném duchu je i evangelium. I tam se Ježíš loučí v předvečer své smrti ve Večeřadle se svými učedníky. On, na rozdíl od Pavla dobře ví, co jej čeká. „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. … Já jsem Tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa … Prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, a všechno tvé je mé …Už nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě; a já jdu k tobě. Všechno mé je tvé a všechno tvé, je mé.“

Jde o obdivuhodnou shodu. Ježíš i Pavel jsou na konci své cesty a oba to dobře ví. Oba se loučí se svými učedníky a oba tak činí s dobrým vědomím, že učinili to, co mohli a měli. Oba prosí za ty, které opouští a svěřují je do Otcových rukou.

Snad jediný rozdíl je v tom, ke komu se obrací. Ježíš ke svému Otci; Pavel ke svému Pánu, Ježíši Kristu – ale tím vlastně také k Otci, vždyť Ježíš jasně říká: „Já a Otec jedno jsme.“

Na závěr a tak trochu pod čarou, spíše k sebereflexi. My neznáme čas, ani okolnosti svého odchodu. Bylo by proto záhodno žít tak, abychom jednou mohli mluvit v podobném duchu jako Ježíš a Pavel - něco na způsob: „Pane, udělal jsem všechno, co jsem mohl a měl. Odevzdávám se Ti, a odevzdávám ti také ty, které jsi mi svěřil (děti, rodina, farnost …). „Všechno mé je tvé. V nich (a v životě, který jsem pro druhé žil a jak jsem ho žil,) jsem oslaven …“

Jiří Vojtěch Černý