Umožněme Bohu vstoupit do našeho života

Lk 1,26-38

Zvěstování Páně

Začnu dnešní promluvu citací z listu Filipanům: „Kristus Ježíš, ačkoli má Božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“ (Flp 2,6-7)

Proč připomínám právě tato slova sv. Pavla, která, nejenom, že dnes nezazněla, ale jakoby ani nesouvisela s tou dnešní mariánskou slavností? Věřte mi, že ne bez důvodu. To pro obsah dnešní slavnosti ZVĚSTOVÁNÍ PÁNĚ. Devět dlouhých měsíců před vánočními svátky, kdy slavíme narození toho, jehož početí, tak mimořádné a jehož přijetí, ve své prostotě tak velkolepé, právě dnes slavíme touto slavností. Toho Ježíše Krista, který: „na sebe vzal přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí.“

To je pohled, o který se s vámi dnes, o této slavnosti, chci podělit. Pohled na Boha, který se tak ponížil; Boha, který tak miluje své stvoření, že do něho sám vstoupil jako jeden z nás.

Součástí jeho „zřeknutí se sebe sama“, jak o něm mluví sv. Pavel, je i naprostá závislost na souhlasu člověka - ženy Panny Marie.

V jejím souhlasu, v jejím FIAT, se jakoby dotýkáme nesmírného tajemství, tajemství spolupráce člověka s Boží vůlí. Jako kdyby v tomto případě Bůh omezil svou všemohoucnost, jakoby se vzdal vlády nad vším stvořením. Uskutečnění největšího, láskyplného záměru na záchranu celého lidstva, zcela podřizuje, vkládá s důvěrou do rukou hebrejské dívky Marie. Všemocný Bůh očekává, doufá v její souhlas, v její ANO. V její: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova“.

Je možná namístě si připomenout, že Maria není nějaké naivní děvčátko, které ani pořádně neví, čemu přitakává. Není slepě poslušné stvoření, které není schopno ani vlastního názoru, ani odporu. Důkazem může být zcela racionálně položená otázka: „Jak se to může stát, když nežiji s mužem?“ Teprve, když vyslechne Boží odpověď, když ji sám Bůh ujistí, o tom, že „Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní“; a co víc, že: „dítě bude velikým a bude nazváno Synem Nejvyššího.“ Co víc, že: „Pán mu dá trůn jeho předka Davida a bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce“; teprve po tomto ujištění a ještě předtím, po onom zvláštním pozdravu. „Buď zdráva milostiplná“, stejně jako po onom povzbuzujícím: „Neboj se, nalezla jsi milost u Boha“, teprve potom Maria vyřkne to své: „Ať se mi stane podle slova tvého!“

Dnešní slavností si tedy připomínáme onu nesmírnou a velkolepou událost, kdy se samo nebe setkalo se zemí; kdy se věčnost proťala s časem; kdy se Všemohoucí zcela vydal do lidských rukou a spolupráce člověka s Bohem dosáhla svého nepřekonatelného vrcholu. Kdo z lidí může vůbec pochopit tak veliké tajemství? Jedině víra, ano, jedině dar víry, nás může uschopnit k nahlédnutí za závoj této nesmírné skutečnosti. A je to právě naše víra, která nás dnes naplňuje radostí a je důvodem oslavy Panny Marie. Ona je hodna naší úcty a lásky už proto, že svou bezvýhradnou spoluprací, svým odevzdáním se Bohu, umožnila vykonat dílo spásy a záchrany celého stvoření. Tedy i naší! Člověk nezůstal napospas sám sobě a své přirozenosti, porušené hříchem! Ježíš Kristus, Boží Syn zrozený z Panny Marie, tím, že přijal lidskou přirozenost – naše lidství a obnovil jako nový Adam čistý vztah stvoření ke svému Stvořiteli, předurčil člověka k účasti na své, Božské přirozenosti.

Skrze Mariino FIAT – „staniž se mi podle Tvého slova“, jsme byli pozváni k podílu na Synově Božství - ale: (všechno má své ale) – i my musíme, stejně jako Maria, svým souhlasem s Božím vedením; svým podřízením se Bohu a jeho vůli; a svým osobním FIAT Bohu umožnit vstoupit do našeho života a dovolit mu, aby jej v součinnosti s námi proměňoval a naplňoval. Že je to možné, to nám chce připomenout právě dnešní slavnost. Mariina ochota a spolupráce s vyjádřenou Boží vůlí byla naprostá a bezvýhradná. Proto je Maria naším vzorem a rovněž velkou pomocnicí. Jako pravá, milující Matka nás, své děti, učí, jak spolupracovat s Bohem a jak dosáhnout tak věčné slávy.

Jiří Vojtěch Černý