Úvahy v tyto dny, kdy odešel na věčnost můj starší bratr

Moje úvahy v tyto dny, kdy odešel na věčnost 27. 1. 2025 můj starší bratr, v březnu by mu bylo krásných 80 let, směřují ke kázání evangelického faráře pana Lukáše Klímy v týdnu modliteb minulý týden o Slovu a příbytku od Boha. Apoštol Pavel používá obraz pro dočasnost lidského pobytu na zemi: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama. (2 Kor 5,1).

Nevím, jak hluboká byla víra mého bratra, ale doufám, že věčný dům v nebesích měl připravený.

Se souhlasem pana faráře Klímy, dovoluji si přiložit jeho kázaní v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů, mnohé máme uložené v mysli, duši, ale jak jsem podotkla v úvodu, netušila jsem, že toto téma mi bude brzy blízké.

Anna Matoušková

Homilie P. Lukáše Klímy

J 1,14

Milí BaS, dnes budeme přemýšlet o té části vyznání, která se vztahuje k Ježíši Kristu, konkrétně k tomu, že Ježíš jako Boží Syn se stal člověkem: „Věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, který se stal člověkem.“ Budeme o tom přemýšlet na základě jednoho z nejznámějších veršů Nového zákona, kterým je Janovo evangelium 1. kapitola 14. verš: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“ (J 1,14).

Mnozí vykladači bible zde spatřují vrchol úvodní básně o Božím Slovu, kterou začíná Janovo evangelium. Známý německý teolog Rudolf Bultmann ve svém komentáři k Janovu evangeliu, který dokončil během druhé světové války, označil tento verš za těžiště výpovědi o Ježíšově vtělení. Báseň o Božím Slovu v tomto bodě dostává osobní, vyznavačský rozměr.

To, co před tím autor oznamoval ve všeobecné rovině, to nyní vztáhne na sebe a na čtenáře svého evangelia. Začne nyní mluvit v první osobě množného čísla: „Slovo přebývalo mezi námi, spatřili jsme jeho slávu.“ To znamená, nás osobně se dotklo, bytostně nás zasáhlo to, že Boží slovo se stalo tělem. Mohli jsme s ním přebývat, mohli jsme ho vidět, mohli jsme s ním žít, mohli jsme se ho dotýkat. Mohli jsme být součástí jeho příběhu.

Autor tak podává odpověď na otázku, která zůstává v pozadí toho, co před tím ve své básni napsal. Co je tím Božím Slovem, skrze něž povstalo všechno, co jest? Co je to za světlo, které skrze toto slovo svítí ve tmě a tma je nepohltila? Co to je za světlo, které osvěcuje každého člověka a které přišlo do světa? Co je tím Slovem, které dává lidem moc stát se Božími dětmi? Které lidem umožňuje narodit se z Boha?

S tímto Slovem, které bylo od počátku a bylo světlem lidí, se v určitou chvíli stalo něco nového. Něco, co toto Slovo nově identifikuje. S tímto Slovem, které bylo od počátku dějin, kterým začaly dějiny, s tímto Slovem se stala v určitém dějinném okamžiku zásadní proměna. Toto Slovo se proměnilo v něco pro nás lidi důvěrně známého, v něco, s čím máme každý naprosto bezprostřední zkušenost. Tato proměna je charakterizována zdánlivě velmi jednoduše - „Slovo se stalo tělem“. Přitom tělo není samo o sobě nic negativního, nic hříšného. Není to tak, že duch je bez hříchu a tělo je hříšné. Ale zároveň platí, že tělo je zranitelné, pomíjivé a smrtelné.

Slovo vstoupilo do fyzického světa a stalo se jeho součástí. Vstoupilo do časnosti, do rozměru pomíjivosti. Slovo, které bylo od počátku u Boha a které bylo Bůh a skrze které bylo všechno stvořeno, dostalo tvář člověka, tvář Ježíše z Nazaretu. Vyslovilo se, sdělilo se v jeho příběhu. To, že se Slovo stalo tělem, znamená, že dostalo podobu historické, dočasné a pomíjivé dimenze v příběhu jednoho konkrétního člověka. Pro nás, kteří žijeme v této dimenzi a dost dobře si neumíme představit, že by to mohlo být jinak, získalo Boží Slovo touto proměnou novou srozumitelnost. Boží stvořitelské Slovo je pro nás nyní srozumitelné tak, jako je pro nás srozumitelný příběh Ježíše z Nazareta.

Ve 12. století to Řehoř ze Skevry vyjádřil takto: „Ježíš na sebe vzal všechny lidské vášně s výjimkou hříchu. To znamená: hladověl ten, kdo dává pokrm všem živým. Žíznil ten, kdo dává vodu života svým věřícím. Únavu cítil ten, který je odpočinkem znavených. Spal ten, kdo vždy udržoval Izrael v bdělosti. Plakal ten, kdo stírá každou slzu z očí […] Vzal na sebe naše pomíjivé tělo, aby ten, který nikdy nepomíjí, v tomto pomíjivém těle trpěl. Ten, který je nesmrtelný, v tomto smrtelném těle zemřel, a tak nás, kteří jsme se provinili, osvobodil.“

Jedním z důvodů, proč se Boží Slovo stalo tělem, proč se Boží Syn stal člověkem, je právě Boží zájem na tom, aby nám byl blízký a tak pro nás byl co nejvíc srozumitelný. Bůh se tak s námi může sdílet na naší rovině. Boha nikdy nikdo neviděl, ale Boží Syn, který přišel jako člověk, ten nám o něm řekl nanejvýš srozumitelným způsobem. V něm se pro nás Boží sláva stala viditelnou.

Vtělení Božího Slova umožnilo jeho přebývání s námi nebo mezi námi. Řecký výraz pro přebývání, který je zde použitý, vyjadřuje dvě závažné skutečnosti. Jednak je to právě ta jeho dočasnost. V řečtině je zde použité slovo, které doslova znamená „stanovat“, „přebývat ve stanu“. „Slovo stanovalo mezi námi.“ A to je na rozdíl od bydlení v domě výraz pro dočasné přebývání. Apoštol Pavel používá tento obraz pro dočasnost lidského pobytu na zemi: „Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.“ (2Kor 5,1).

Vtělené Boží Slovo stanovalo mezi námi, tedy přebývalo mezi námi právě tak dočasně, jako je dočasný náš tělesný pobyt na zemi. Proměna Božího Slova v tělo sebou nese to, že tělo má jen dočasnou existenci.

Druhou závažnou skutečností tohoto „stanování“ Božího Slova je návaznost na to, jak byl Bůh přítomen uprostřed svého lidu během jejich putování po poušti. Bůh tehdy přebýval uprostřed svého lidu ve stanu. Boží sláva se ukazovala Izraelcům právě ve stanu setkávání. Bůh už tehdy stanoval uprostřed svého lidu a jeho sláva byla na tomto místě pro jeho lidi viditelná, tedy aspoň občas. Takže vtělení Božího slova, které se stalo v Ježíši z Nazareta, je v jistém smyslu pokračováním a možná vyvrcholením toho, co zakoušel Boží lid, když mezi nimi Bůh přebýval během jejich putování ve stanu.

Když dává Bůh Mojžíšovi pokyny o tom, jak má vypadat stan setkávání, tak mu jako zdůvodnění, proč jej mají Izraelci udělat, říká: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“ (Ex 25,8). A potom, když Izraelci udělají stan setkávání, tak 3. kniha Mojžíšova začíná slovy: „I zavolal Hospodin Mojžíše a promluvil k němu ze stanu setkávání.“ (Lv 1,1). Bůh přebýval uprostřed svého lidu ve stanu a Boží slovo zaznívalo ze stanu, který byl mezi nimi. Vidíme, jak to je blízko tomu, co čteme v evangeliu o Božím Slovu, které se stalo tělem a stanovalo mezi námi.

Boží touha po blízkosti s jeho lidem, dokonce po fyzické, po tělesné blízkosti, se naplnila v jeho Synu, který se stal člověkem. Apoštol Jan začíná svůj první dopis právě motivem tělesné přítomnosti Ježíše jako Božího Slova, jako Slova života: „Co bylo na počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1J 1,1). Jan zvěstuje Slovo života, které viděl na vlastní oči a kterého se dotýkaly jeho ruce. Ježíš z Nazareta to je Boží Slovo blízké na dotek.

Pro nás je vtělení Božího Slova, pokud bychom si chtěli nějak představit ten proces vtělení, těžko myšlenkově uchopitelný, ale tato představa navazuje na biblickou zvěst o stvoření. Bůh řekl slovo a stalo se. Bůh řekl a jeho slovo se uskutečnilo. Boží slovo se děje, tíhne k projevu ve fyzickém světě. Povolává nebo vyvolává v bytí to, co před tím nebylo. Bůh vyřkl svět. Boží Slovo se v tomto smyslu stávalo tělem už při stvoření. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. Ovšem v Ježíši z Nazareta se Boží Slovo stalo přímo součástí toho, co skrze ně vzniklo. Stalo se tělem, proměnilo se v tělo a tak i způsob jeho přebývání uprostřed tělesného světa byl jeho ztotožněním s tělem něčím zcela novým.

Proto církevní otcové říkají, že Ježíšova matka Maria počala uchem, tedy slyšením Božího slova, které jí oznámil anděl Gabriel a kterému přitakala. Slovo do ní vstoupilo a stalo se v ní plodným skrze její slyšení a přitakání tomuto slovu. Tak byl počat Ježíš, tak se Boží Slovo stalo tělem.

Ve středověké mystice, konkrétně u mistra Eckharta se vyskytuje představa, že k Božímu vtělování dochází stále znovu v každém člověku, který naslouchá Božímu slovu a přitakává mu podobně, jako Maria.

Nasloucháním Božímu slovu a naším přitakáním se Boží slovo vtěluje, tedy i skrze nás vstupuje do tělesného světa. Vyznání o vtělení Ježíše Krista, který je svrchovaným Pánem, vyjadřuje to, že Ježíš nám dobře rozumí, protože prožil to, co prožíváme my. A zároveň toto vyznání vyjadřuje, že Bůh může vstoupit svým slovem do tělesného světa i skrze nás, kteří mu nasloucháme a přitakáváme. Můžeme Božímu Slovu propůjčit naše ruce, naše ústa, naše těla a svými činy ho uskutečňovat. Amen.

Lukáš Klíma