Uvěřme, změňme své smýšlení!

Ex 2,1-15

1 Kor 10,1-12

Lk 13,1-9

3. neděle postní

Prvé čtení patří mezi nejdůležitější, přímo stěžejní, úryvky Starého zákona. Vždyť zde rozmlouvá sám Bůh – Hospodin s člověkem a co víc, sděluje mu své jméno. Sdělit druhému své jméno znamenalo v semitské kultuře víc, než formální akt, na způsob dnešní výměny vizitek. Znát jméno druhého člověka znamenalo navázat s ním vztah: znát jej, sdílet se s ním.

Je to Mojžíš, egyptský vyhnanec, který se pod úpatím hory Choreb (Sinaj) setká se samotným Bohem. Nikoli tváří v tvář, ale prostřednictvím zvláštního znamení, které upoutá jeho zvídavost. Keř hoří, plápolá – a přece, plameny jej nesežehnou. To je zvláštní jev. Není proto divu, že se na něj jde Mojžíš zblízka podívat. Zastaví jej však hlas z prostřed ohně – hlas, který volá jeho jméno, hlas Hospodinův. „Mojžíši, Mojžíši!“ A Mojžíš odpovídá: „Tady jsem!“ Dialog dál pokračuje, plně v Hospodinově režii. Nejprve je třeba odložit opánky (a s nimi všechno lidské, co brání našemu setkání s Bohem): „Zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ Stát na Svatém místě, na místě posvěceném, je možné pouze s hlavou odhalenou, s čistým srdcem, v postoji pokory a vydanosti. Nic nepřirozeného, nestvořeného, nesmí stanout před Bohem – ani kůže z Mojžíšových opánků.

Nicméně, Mojžíšův postoj není tím podstatným, oč v tomto setkání jde. Sám Bůh, aniž by k tomu byl vyzván, začíná tím, že se představí. On, On je tím Bohem, který provázel Abraháma, Izáka a Jákoba, tyto patriarchy židovského národa. „JÁ JSEM Bůh tvého otce, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův!“

BŮH JE! Rozhovor s Mojžíšem začíná nejprve seznámením, představením, a pak ujištěním, že Bohu Otců, Bohu židovského vyvoleného národa, není lhostejný osud jeho synů. On ví o utrpení svého lidu; on vidí jeho bídu; on slyší jeho nářek, a zná jeho bolesti. Bůh je Bohem sestupujícím k člověku, Bohem vnímavým, soucitným. Je Bohem – Otcem, kterého se dotýkají tvrdé, kruté podmínky, v nichž žije jeho lid. A v Mojžíši si volí svého prostředníka – toho, který bude mluvit Jeho jménem. Toho, který bude jednat s neústupným faraonem a povzbuzovat, napomínat a vést nevděčný lid – a to až do Země zaslíbené. Mojžíš se zdráhá. (Nečteme celou pasáž, Mojžíš se vymlouvá na svou nicotnost, na malou výmluvnost a snad i vadu řeči – a je Hospodinem ujištěn, že On, Hospodin, bude s ním a jako pomocníka mu určí staršího bratra Árona.)

A poté se ptá Hospodina, jakou mocí, v čím jménu má přijít k synům Izraele? Vždyť, kdo mu uvěří, že k němu mluvil Bůh? Že jej pověřil úkolem vyvést Izraele z otroctví? Na tyto pochybnosti a otázku po jménu, odpoví Hospodin slovy natolik drahými lidu Izraele, že se Boží jméno bojí vyslovit: „JÁ JSEM, KTERÝ JSEM!“ JSEM! JHVH! Bůh zjevil své jméno a v jeho moci a síle půjde Mojžíš k lidu Izraele, aby naplnil své poslání …

(„JÁ JSEM: Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův.“ Odvolání se na jména patriarchů je ujištěním, že nejde o žádného z midjanských bohů, že jde skutečně o Boha, který mluvil k Abrahamovi, k Izákovi i Jakubovi.) „JSEM, KTERÝ JSEM“ – stěží přeložitelné jméno, vyjadřující stálou Boží přítomnost uprostřed svého lidu, svého stvoření. JSEM tady s vámi; pro vás; pro vaši záchranu.

Nyní stojíme spolu s Mojžíšem pod horou Chorebem a jsme na začátku největší události dějin izraelského lidu – události, kterou si po všechna další pokolení budou připomínat při každém Sabatu, při každé oslavě Paschy; události vyvedení božího lidu z Egypta, jeho provedení vodami Rudého moře a 40. letého putování pouští. Příběh Exodu vyvrcholí o svátcích Paschy, o Velikonocích. Do té doby nás bude provázet postní putování spolu s věčně nespokojeným a reptajícím lidem. Lidem, který je, o dva cca tisíce let později, zobrazen v Kristově podobenství o neplodném fíkovníku.

Tomuto podobenství předchází líčení dvou tragických událostí své doby. Herodes svévolně a krutě zabil Galilejce v Jeruzalémském chrámě. Snad šlo přímo o vraždu galilejských odpůrců uprostřed židovské oběti. (Což lze kvalifikovat přímo jako znesvěcení chrámu, jako svatokrádež.) Lidé okolo Ježíše čekají na jeho postoj. Na jeho odsouzení Heroda, snad i na pokyn k revoltě – ve společnosti všechno vře, Zéloti a další odbojné sekty páchají na Římanech svou „partyzánštinu“, a tak rádi by viděli Ježíše v čele odboje. Takového by přijali, takového by uznávali a ctili. Ježíš je však jiný. Opakovaně pronáší výzvy k obrácení a odpuštění, nejen mezi souvěrci, ale dokonce i k nepřátelům.

Kristovi posluchači připomínají další tragickou událost – pád věže v Siloe a osmnáct mrtvých. I zde Ježíš (zdánlivě až nelogicky), poukazuje na nutnost obrácení. V tehdejším smýšlení byla neštěstí (smrt, nemoc, utrpení, ztráta majetku) vnímána jako projev Božího trestu. Ježíš toto myšlení vyvrací – Bůh není ten, kdo trestá – za mnohá neštěstí nemůžeme, jsou dílem nahodilosti, ovšem mnohá jsou důsledkem našich hříchů. Proto poukazuje na nutnost obrácení! „Když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete!“ Pro dokreslení pak Boží Syn použije ono „podobenství o neplodném fíkovníku“.

Po tři roky (právě tak dlouho, jako Ježíš veřejně působil) chodí majitel vinice k fíkovníku, aby sklidil jeho plody, ale nikdy je nenalézá. Dochází mu trpělivost – proč by neplodný strom měl zabírat půdu? „Poraz ho!“ přikáže vinaři. Ten však má, stejně jako Hospodin se svým lidem, se stromem slitování. „Nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím (dám mu vše potřebné pro jeho růst, pro jeho plodnost), snad příště ovoce ponese.“ (Snad se odpadlý lid vrátí k Božímu zákonu a tím ponese své ovoce.) Neplodný strom, představující izraelský národ dostává od svého pána (Hospodina) ještě šanci. Snad se jí chopí, snad se navrátí k Bohu svých Otců. Snad se v pokání uzdraví ze své sebestředné pýchy. Takový postoj je postojem obrácení, o kterém mluví Ježíš. Lid Izraele potřebuje obrácení – návrat k Bohu od neplodných model. Ať ony představují farizejské dodržování Zákona bez obsahu; ať představují svévoli vůči Bohu, odpadlictví a nevěrnost. Izrael tehdy, stejně jako my všichni dnes, potřebujeme obrácení. Změnit směr životních cest, zaměřit své úsilí, touhy a síly k věcem potřebným a podstatným. Zacílit svoji víru, naději a lásku k Bohu; usilovat o Boží království už tady na zemi. Jenom tak bude náš život plodný, jenom tak „budeme přinášet ovoce ve svůj čas“. Náš čas je daný. (A drahý.) To, že žijeme v pokoji, míru, ve zdraví; při síle tělesné, duševní i duchovní, je Božím darem. Daným nám ne k promarnění, ale k naplnění. K naplnění skutky, které přinesou ovoce. Ovoce ducha: lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, zdrženlivost …. (Gal 5,22) To jsou ony plody, které má náš život nést. Které i u nás bude hledat Pán. Dosud nám dává čas k obrácení. Pečuje o nás s péčí milosrdného zahradníka… Kéž je náš život plodný!

Nepromarněme Boží šanci! Uvěřme, změňme své smýšlení! Obraťme se! Zřekněme se své pýchy a soběstačnosti. A poslední věta z listu apoštola Pavla Korinťanům v druhém čtení, ať je pro nás výzvou a varováním: „Když se někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.“

Jiří Vojtěch Černý