V Hradci Králové se konalo již popatnácté diecézní setkání seniorů
V pátek 1. října se v Hradci Králové konalo v pořadí už patnácté setkání seniorů. Loni ani se sice kvůli celonárodním zdravotním omezením v důsledku covidové pandemie konat nemohlo - ale dá se tedy říci, že takováto setkání „lidí dříve narozených“ mají v Královéhradecké diecézi vlastně už osmnáctiletou tradici. A pokaždé všechna dopadla skvěle - na jedničku - a nejinak i toto říjnové setkání letošní.
Začalo se jako obvykle půlhodinovou společnou modlitbou se zpěvy seniorů za mladé v kostele Nanebevzetí Panny Marie, po níž následovala slavnostní bohoslužba vedená apoštolským nunciem Mons. Charlesem Danielem Balvo za přítomnosti řady kněží Královéhradecké diecéze včetně generálního vikáře, který zastoupil omluveného diecézního biskupa Mons. Jana Vokála. Pro mnohé z nás bylo velmi příjemným překvapením, že Otec nuncius celebroval i kázal v českém jazyce s obdivuhodně dobrou výslovností. Povzbudivá byla i přítomnost několika desítek dětí ze základní křesťanské školy, jež by se mohla stát milou tradicí.
Po mši svaté se celé shromáždění přesunulo do Velkého sálu Nového Adalbertina. Vedoucí Diecézního centra pro seniory PhDr. Veronika Čepelková přivítala Otce nuncia a předala mu slovo. Jeho cca půlhodinový pozdrav seniorům v českém jazyce byl velmi srdečný a milý; sám sebe představil jako již sedmdesátiletého seniora, který má nejen získané, ale již i své vlastní zkušenosti s problémy stáří. Prozradil, že jeho vlastní otec teprve nedávno zemřel ve věku devadesáti osmi let. Připomněl, že stáří je možno prožívat pasivně, trpně s pocitem omrzelosti, únavy, nezájmu těch mladších, skličujícího pocitu vlastní nepotřebnosti - ale stáří lze prožívat spíše aktivně, s křesťanským přístupem odevzdanosti Pánu, s mezigeneračním přístupem předávání víry, životních zkušeností, laskavosti a moudrosti sdílené mladší i nejmladší generaci, s vědomím vlastní užitečnosti, oprávněné sebedůvěry a s přesvědčením, že Pán nám ještě dobrotivě dopřává čas jako výzvu k plnění Božího plánu spásy pro sebe i pro ty, kteří již převzali kormidelní kolo života po nás.
Po jedenácté hodině se dostavila další přednášející, zkušená a oblíbená teoložka Dr. Kateřina Lachmanová. Její přibližně hodinová přednáška na téma Duchovní život seniorů všechny zaujala milým a přístupným způsobem, dokonalou znalostí problémů seniorů a upřímnou snahou hledat a nabízet nejlepší možná řešení. Připomněla starozákonní verš Žalmu 92 „…v Hospodinově domě je možné i v šedinách přinášet plody“.
Prostředkem přiblížení se Stvořiteli je celoživotní proces vlastního obrácení, oživování naší víry a jejího stálého obnovování a posilování, protože víra, naděje a láska jsou doslova pupeční šňůrou našeho vztahu k Bohu, k němuž je třeba se stále obracet. Pán řekl Petrovi: „Až se Petře obrátíš, posiluj své bratry!“
Křesťanští senioři znají modlitbu: „Pane, nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce!“ Jak jinak můžeme správně a účelně naplnit své dny než láskou, neboť „láska nikdy nepomíjí“ (sv. Pavel ve Velepísni lásky). Připomněla alegorii naplněných i prázdných ošatek unášených pásem letištního dopravníku- na nás je, aby nezůstaly prázdné, aby náš život neuplynul bez užitečného naplnění, což je možné jen díky vyprošené milosti Boží a odevzdaností do Boží vůle, aby ty naše ošatky byly naplněné věcmi trvalé hodnoty. Život- a nejen život seniorů – by měl být naplněn stálým usmířením na všech rovinách: s Bohem, s bližními i se sebou, s našimi možnostmi, slabostmi a závislostmi. Je důležité si uvědomovat, že „Bůh se nikdy neunaví nám odpouštět“- a je tak pro nás nedostižným vzorem. Rozlišuje totiž mezi hříšníkem a hříchem- hřích nenávidí, ale hříšníka miluje. Proto i my máme hledat u druhých především dobro, „vyhlížet jejich lepší zítřky“. Naděje pro nás znamená víru v praxi; křesťanská naděje se aktivuje i tehdy, když je situace zdánlivě zoufalá, neřešitelná. Bohu je třeba nabízet všechno, včetně všeho trápení- a utrpení má smysl tehdy, když je nabídneme Pánu… Lidé, kteří se modlí, mají nesmírný potenciál!
Tématem přednášky neratovského faráře Mons. Josefa Suchára bylo: “Starší lidé jako výzva pro pastoraci.“
Zamyslel se nad významem slova „senior“- má to být člověk v důchodu, nebo snad dokonce senilní, anebo člověk od dosažení přesně určeného limitního věku- či snad „požilyj čelověk“ = osoba, která si svůj aktivní život už „požila“ (prožila) - a nyní už jen odpočívá… možná jako přítěž těch, kteří jsou ještě pracovně aktivní?! Nikoli, to v žádném případě! Starší člověk má svou výlučnou důstojnost, má přednostní právo hledat své naplnění, bezpečí a ochranu především v objevování Boha! Má právo na vděčnost, uznání, ze své strany má schopnost předávat moudrost, životní a duchovní zkušenosti, být nezkresleným obrazem Boha- milosrdného, chápajícího, shovívavého, moudrého a dobrotivého. S Jeho pomocí dokáže vést své bližní k dobru a ví, že prostředkem je usmiřování, odpuštění, pochopení, upřednostnění zájmů a potřeb druhých. Dokáže být vzorem, dobrým dědečkem, kmotrem… Usmiřování s bližními by mělo probíhat nejen skrytě, ale v některých případech i před ostatními bližními- dokonce i před dětmi, aby pochopily, že naše slabost má nesmírnou podporu v Boží slitovnosti. Vzájemný pokoj by se tak měl stát odleskem ráje. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom ve svém životě konali dobro a pomáhali bližním. Rezignace na konání dobra by byla projevem úspěšné aktivity Zlého. Naproti tomu se my můžeme utíkat o pomoc shůry- na přímluvu našich andělů strážných i našich nebeských patronů, abychom dokázali přivádět druhé k Dobru, k hledání Boží tváře, abychom vydali svědectví, že „patříme Kristu navěky“.
Závěrečným bodem jednání 15. seniorského setkání byla velmi podnětná reflexe manželů Marie a Pavla Klimešových na téma: „s každým z nás se počítá“. Tato manželská dvojice je skutečným příkladem toho, jak by mohlo a mělo vypadat dlouholeté manželské soužití, jak je neustále třeba dokazovat si vzájemnou lásku i na pohled nepatrnými pozornostmi, jak citlivě řešit případné drobné rozpory, jimž se nikdo neubrání a jak být a zůstávat příkladem svému okolí, aby manželství bylo skutečnou svátostí a stálým vzájemným posvěcováním i v nemoci, únavě, i případě bolestné zkoušky- v dobrém i zlém, v pohodě i nepohodě, kterou občas život přináší, jak se společně modlit a vzájemně si důvěřovat a jeden druhého chápat a podporovat a být otevřenými i k potřebám druhých
Závěrečnou „třešničkou na dortu“ bylo benefiční vystoupení královéhradeckého dětského sboru Jitro - na podporu Domácího hospice „Setkání“ v Rychnově nad Kněžnou. Několik desítek děvčat s jedním chlapcem zazpívalo řadu náročných duchovních skladeb v cizích jazycích a ve druhé části přešli k líbezným českým národním písním. Byl to velmi milý zážitek.
Myslím, že všichni účastníci diecézního setkání seniorů byli velmi spokojeni a rádi, že se mohli zúčastnit. Potleskem odměnili vystoupení všech řečníků, zásluhy oblíbené vedoucí Diecézního centra Veroniky Čepelkové i vtipné moderování paní Bronislavy Halbrštátové. Byli jsme rádi, že jsme se opět mohli setkat s přáteli a známými, s nimiž jsme prožili příjemné chvíle předešlých seniorských setkání, řady duchovních obnov i tuzemských a zahraničních poutních zájezdů. Vzpomněli jsme i na ty, kteří s námi už být nemohli…
Karel Voplakal
