V jistotě Vzkříšení je naše naděje
Flp 2,6-11
Lk 19,28-40
Květná neděle
Květná (palmová, pašijová) neděle otevírá tzv. Svatý týden a s ním i bezprostřední události, předcházející největším židovským svátkům Paschy a křesťanským Velikonocím. Svátkům, v nichž si – z biblického hlediska – podávají paradoxy a extrémy ruce navzájem - jednou král, pak zločinec. Poslední ze služebníků myjící nohy apoštolům a samotný Bůh, dávající se jako pokrm života. Židovský král, Boží Syn, vyvýšený na kříži jako zločinec… V podobném, protikladném duchu, je i dnešní, poslední neděle postní.
Jejím vrcholem jsou bezesporu pašije – evangelium o umučení našeho Pána. Text natolik silný a obsažný, že jej každá slova komentáře mohou jen umenšit a rozředit.
Zadívejme se raději na evangelium, které je pro Květnou neděli charakteristické a nepřímo ji dává i název. Evangelium o vstupu Ježíše do Jeruzaléma. Čte se právě a jen dnes, a předchází mu svěcení ratolestí, a je-li to možné, i průvod. Tyto liturgické úkony jsou pro nás připomínkou události, která líčí „královský průvod do Jeruzaléma“. Avšak: namísto vozu pro panstvo, namísto koně pro vojevůdce, vidíme v čele onoho zvláštního průvodu zaprášeného poutníka, sedícího na oslu. Onen osel, soumar, to není jen pokorné přihlášení se Ježíše k obyčejným, povětšinou chudým a prostým lidem; to je symbol, který vychází z Písma. Symbol označující příchod krále: „Hlasitě zajásej, siónská dcero! Křič radostí, dcero jeruzalémská! Hle, přichází k tobě tvůj král: je spravedlivý a vítězný, pokorný, sedí na oslu, oslátku, mláděti oslice.“ (Zach 9,11) Tento úryvek z proroka Zachariáše Židé dobře znali a také jej správně dešifrovali. Jako příjezd Božího krále do svého města!
To oslí mládě mělo být dosud neosedlané – jakoby neposkvrněné a připravené pro svého prvého a nejvyššího Pána. Pro krále, který namísto výsostného postavení, přijímá roli posledního z posledních. Zatímco Matouš a Marek hovoří o jásotu a mávání ratolestmi a lidu, provolávajícím své „Hosana Synu Davidovu“, dnešní Lukáš je trochu skoupější: nemává ratolestmi, leč klade přes cestu oděv holdujících, kteří „hlasitě chválili Boha …“ a nahlas provolávali (podle 118 žalmu): „Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně.“ Pravda jiný detail, ale i zde se jedná o hold králi, o slavnostní aklamaci. Lukáš má, od předchozích evangelistů navíc poznámku o farizejích, kteří se obrací na Krista s tím, aby lidem jejich ovace zakázal, on však odpovídá rovněž slovy Písma: „Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“ (Habakuk 2,11- žaloba domu neprávem nabytého: „Vždyť i kámen ze zdi křičí.“)
Až doposud Ježíš tajil svůj božský původ, bránil posedlým odhalovat kým je – teprve nyní, při vjezdu do Jeruzaléma, před svátky, o nichž dobře ví, že budou jeho osobní Paschou, přijímá královský hold. A snad i jediný ví, že neuplyne ani týden a týž dav bude nenávistně křičet: „Ukřižuj!, ukřižuj!“ Jak prchavé jsou lidské city, jak pomíjivá sláva, jak blízko od lásky k nenávisti - to možná ví každý z nás. Natož Ježíš. Se stejnou pokorou, s jakou vsedl na hřbet mezka, vezme za necelý týden na svá ramena a zbičovaná záda kříž, a zahrnut nadávkami, posměšky a ranami, jej donese až na Golgotu.
V listě Filipanům píše sv. Pavel ona známá slova: „Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ O jeho strastiplné cestě kříže jsme slyšeli v pašijích. Na Velký pátek si je opět připomeneme, a pak v tichosti, a snad i rozjímání o ceně naší spásy, budeme čekat na zázrak vzkříšení.
O tom jsou velikonoce, o tom je naše víra. V jistotě Vzkříšení je naše naděje. Náš smysl života. A ten bude hlubší a čistší, pokud jej budeme žít v připodobnění Kristu – jeho pokoře i v otevřenosti Boží vůli, jakkoli se nám může zdát těžkou a nepochopitelnou.
Jiří Vojtěch Černý
