V novorozeněti rozeznají budoucího Spasitele ti zdánlivě bezvýznamní

Mich 5,2-5a

Lk 1,39-45

4. neděle adventní

„A ty, Betléme efratský, maličký jsi mezi judskými rody, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti…“ To jsou slova z prvého čtení, slova proroka Micheáše, ke kterým se po staletí upínal izraelský národ – slova slibující příchod Mesiáše. Toho, který se, pro změnu podle Izaiášova proroctví, narodí z panny a jehož jméno bude Emanuel, to je Bůh s námi. Narodí se v Betlémě, a to bylo sice malé město v Judských horách, ne však bezvýznamné. Vždyť z něho pocházel největší izraelský král – David, a vzejde z něho jeho potomek, nová ratolest z pahýlu Jesse (Jesse, otec krále Davida). Ten bude Izraele pást, tj. bude mu vládnout v Hospodinově síle a moci. A izraelský národ bude pod jeho vedením zažívat pokoj a mír. Toto proroctví znali všichni a upínali se k němu – a přece, když se Boží Syn v Betlémě narodil, oni jej nepoznali, nepřijali. O tom budeme rozjímat už zakrátko, o vánocích.

Než se však Ježíš narodil v Betlémě, přichází jeho Matka, Panna Maria, ke své příbuzné Alžbětě. Té, která ve svém stáří očekává narození slíbeného syna, který má být Mesiášovým předchůdcem. O tomto shledání dvou budoucích matek jsme pro změnu slyšeli v evangeliu. Nebylo to setkání na rodinné úrovni, bylo to setkání „na nejvyšší úrovni“. Ukryti v lůně svých matek, setkává se Ježíš a Jan. Budoucí vládce a jeho nejbližší páže, předchůdce.

Zatímco Maria je teprve na samém počátku svého utajeného těhotenství, na stařičké Alžbětě je její nečekané mateřství již dobře patrné. Ledva Maria pozdraví svoji příbuznou, Alžběta je naplněna Duchem svatým a pronáší slova, která budou jej po celá staletí opakovat v modlitbě křesťané na celém světě: „Požehnaná tys mezi ženami a požehnaný plod života tvého!“ Duch svatý dává Janově matce poznání o požehnaném v Mariině panenském lůně. Celá Nejsvětější Trojice vstupuje na scénu, ukrytá pod závojem tajemství a mimořádného omilostnění těchto žen. „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ Slyšíte: „Matka mého Pána!“

Alžbětina „zásluha“ spočívá v její důvěře, v její trpělivosti, v její otevřenosti vůči Božím záměrům. Poznává, že s Marií přichází její Pán, a dává svou radost a úctu najevo. Stejně tak činí i její syn. Maličký Jan, skrytý v jejím těle, reaguje na příchod svého Pána tak, jak je jedině možno. „Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně!“ (Jakoby Jan, podobně jako král David, tančil před „archou Hospodinovou“; nenadarmo je tak Maria v litaniích nazývána). A tuto scénu, v níž se setkává stáří s mládím, stejně jako Starý zákon s Novým - poslední prorok Starého zákona s Mesiášem, korunují slova požehnání: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

  Nemůže být pochyb, že Alžběta ví o vyvolení, omilostnění své mladičké příbuzné. A ví to i Panna Maria, vždyť kdybychom pokračovali ve čtení evangelia dále, naslouchali bychom Mariinu chvalozpěvu, onomu Magnifikat:

 „Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici …“

Na úpatí Judských hor, nedaleko od Jeruzaléma, došlo k setkání Alžběty s Marií. Setkání, které výmluvně ukazuje na to, co se má vbrzku stát. Z panenské dívenky Marie se narodí očekávaný vládce v Izraeli, potomek Davidův a Boží Syn. Očekávaný Mesiáš. A stane se tak v Betlémě. V onom maličkém městě. Stane se tak bez fanfár a ovací. A v novorozeněti rozeznají budoucího Spasitele zase ti zdánlivě bezvýznamní. Pastýři. Ti, kteří nebudou mít zábrany a předsudky vědoucích, učených, mocných. Ježíš přišel pro všechny – ale radují se z něho, věří v něho zpravidla jen ti nejprostší.

I v našem, sofistikovaném a přetechnizovaném světě, vítají Ježíška právě děti, zatímco my dospělí o něm sice hovoříme či zpíváme v koledách, ale ani nás nenapadne se z jeho příchodu radovat, nebo dokonce tančit radostí. Řekl bych: k naší škodě.

Jiří Vojtěch Černý