V samém závěru adventní doby

Mich 5,2-5a

Lk 1,39-45

4. neděle adventní

Nacházíme se v samém závěru adventní doby a večer, který tradičně nazýváme večerem Štědrým, je už na spadnutí. Dříve však, než se po štědrovečerní rybě, (ryba je symbolem křesťanů), odebereme k rozsvícenému vánočnímu stromku (obrazu stromu uprostřed rajské zahrady; stromek je zelený, protože symbolem života; svítí, protože je odrazem Světla světa – Ježíše Krista) zastavme se u jednoho slova, které jsme dnes slyšeli a které je také s vánocemi neodlučitelně spojeno.

Tím slovem je BETLÉM. My si nejspíš pod tímto slovem představíme naše betlémy, jesličky, ale trochu nám v té vánoční symbolice uniká, že Betlém bylo a je – město. A velmi významné město, protože je místem narození Ježíše Krista. A nejen Ježíše. Více než tisíc let předtím, než se v betlémském chlévě narodil Spasitel, narodil se zde největší židovský král David. Byl v jistém smyslu předchůdcem a předobrazem Ježíše Krista. David byl nejmladším, v pořadí osmým, synem Jesseho, a když směřovaly kroky stařičkého proroka Samuele do Betléma, kam byl vyslán samotným Hospodinem, aby zde pomazal nového židovského krále, neměl, z lidského pohledu, žádnou šanci být tím vyvoleným právě on. Nejmladší, nejslabší, zapomenutý u stáda ovcí. Hospodin však má zvláštní měřítka. Nestaví na osvědčených, silných a mocných, ale na outsiderech. Na těch, kteří podle našich, lidských měřítek, mají nejmenší, či žádnou šanci. Tak to bylo s Davidem, tak tomu bylo s mnohými jinými v dějinách spásy. Konečně, i městečko Betlém, patřilo k takovým přehlíženým, bezvýznamným, městům. A přece právě na ně ukáže prorok Micheáš, když volá z vnuknutí Hospodinova: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi judskými městy, z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od dávna, od věčnosti.“

Dlouhých osm století, než z betlémských jeslí zazní pláč maličkého Ježíška, se ozývá toto proroctví. Dlouhých osm století, kdy se vystřídá, jestli dobře počítám, pět mocností, které budou drancovat a vraždit tento nepatrný nárůdek. Dlouhých osm století, v nichž se bolestně bude naplňovat ono prorokovo: „Proto je Hospodin opustí až do doby, kdy rodička porodí.“

Až do doby, kdy se naplní Boží čas. Nejen výběr vhodných kandidátů, ale i výběr vhodného času je plně v Božích rukou. Ten čas se naplnil a tím, kdo přišel na svět, byl právě a jen, Boží Syn. A zase nepochopitelná Boží režie. Vytoužený a tolik očekávaný Vykupitel se narodí v Betlémě jen proto, že si nějaký císař usmyslí sčítání lidu a tím se nechtíc, stane nástrojem Božího dramatu. A Ježíš, nejmenší z maličkých a nejchudší z chudých, se narodí v chlévě. A přece je on tím, o němž je předpovězeno, že: „Bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha.“

Prorok Micheáš svým proroctvím ukazuje na velkolepý Boží čin, ale ten nastane, „až se zbytek jeho bratrů vrátí k izraelským synům“. Jinými slovy, až se Izrael navrátí ke svým kořenům, ke svému počátku. K víře Abrahámově, k důvěře Mojžíšově, k pokoře Davidově. Onu pokoru bezvýznamných reprezentuje mladičká žena, dívka Maria. Zase bychom mohli říci: „Hospodinův rozmar“. V mentalitě východu, a to až doposud, žena mnoho neznamená. Je bezprávnou otrokyní svého muže. Zde však stojí svobodná žena, která odpoví na Boží dotaz: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Otevřená pro přijetí Božího slova, se stane navždy Matkou Božího Slova s velkým S, Božího Syna, Emanuele, Vykupitele.

Dříve však, než se narodí dlouho očekávaný – a přece nepřijatý, Syn Boží, předejde jej jeho ohlašovaný PŘEDCHŮDCE. Jan Křtitel. A právě on se, způsobem vlastním dětem v lůně matčině, ohlašuje v líčení Lukášova evangelia. Jan o sobě dává vědět právě v okamžiku, kdy se setkají dvě budoucí matky a kdy zazní Mariin pozdrav stařičké Alžbětě.

Při ZVĚSTOVÁNÍ prozradil anděl Marii úžasnou novinu: „I tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém, měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou.“

Neznáme pravý důvod, proč se Maria po ohlášení této noviny spěšně odebrala na dalekou cestu přes Judské pohoří do Ein Karem, kde žila Alžběta se svým mužem Zachariášem. Pochybuji, že motivací byla pouhá zvědavost, domníváme se, že snaha pomoci této zestárlé ženě a své příbuzné, v její těžké hodince. Co se však odehraje při jejich setkání?

Maria přichází a zdraví Alžbětu. Ta slyší slova jejího pozdravu, avšak maličký Jan však slyší mnohem více. On vnímá v Mariině pozdravu svého Pána a reaguje na něj. Pohyb dítěte v matčině těla se dá v tu chvíli obrazně přirovnat k tanci. (Maličký Jan jakoby tančí před archou, kterou zosobňuje Maria, s Ježíšem ve svém těle. Je to biblický obraz jásavého tance, s nímž vítal král David archu Hospodinovu.) A nejen to, jakmile Panna Maria promluví, Bůh, který je v ní skryt, posílá svého Ducha, a Alžběta poznává to, co je světu ještě skryto: „Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný je plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, aby Matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně.“

Tato slova úcty, radosti a chvály nemá a nemůže mít Alžběta sama ze sebe. To je projev Ducha, který ji byl dán a který v ní působí! Vidíme, že Ježíš, ačkoli ještě pro svět neviditelný, už jedná. Už koná. Koná divy mocí, která je mu dána. Mocí Boží. Jak jinak si vysvětlit, že Alžběta ví o omilostnění své příbuzné Marie, a jak jinak by věděla, že ten, jehož Maria nosí pod srdcem, bude Pánem, židovským králem?

Nyní se ještě vraťme k Alžbětině pozdravu? Co vlastně ono: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“ znamená? Žehnat může, jak známo jenom Bůh, to platilo v Izraeli a platí dodnes, i když dnes přijímáme požehnání z rukou kněze. Ten však žehná vždy jménem a mocí Boží.

Každé dítě považovali staří Židé (a považují doposud) za projev Božího požehnání a každá žena, čekající děťátko, byla v tomto smyslu Bohem požehnaná. (Ostatně, donedávna se i u nás říkalo o těhotných ženách, že jsou „v požehnaném stavu“). U Alžběty má však toto zvolání ještě hlubší smysl. Ona prostřednictvím Ducha svatého ví, že dítě, které se narodí Marii, bude Mesiášem. Maria je v jejím pozdravu požehnaná nejen jako žena, čekající děťátko, ale především jako matka Mesiáše.

V Judských horách, v domě Zachariášově se odehrála, dnes bychom řekli, konference dvou světů, dvou Zákonů. Alžběta je stará a představuje Starý zákon. Ve svém mateřském lůně nese posledního a největšího proroka Starého zákona, proroka, jehož posláním je připravit cestu, prostor, tomu, který přijde po něm. Proroka, jehož posláním je být hlasem, avšak beze slova. Protože ono slovo, vtělené Boží slovo, je Kristus. Jeho budoucí maminka je mladičká dívka, představitelka Nového zákona, zákona lásky. Matka nového lidu, jehož Pánem bude Boží Syn. Ten, na jehož narození se připravoval starozákonní lid po celá staletí; ten, na nějž jsme se připravovali po dobu adventní i my. Naše noční setkání s Ježíškem v jesličkách bude odrazem naší přípravy. Kéž bychom i my byli prostoupeni onou posvátnou úctou a radostí Alžbětinou, kéž i o nás mohlo zaznít: „Blahoslavení, kteří jste uvěřili, že se splní to, co bylo řečeno od Pána.“

Vždyť i my jsme, nebo lépe, můžeme a máme být, oněmi blahoslavenými. Neboť právě „blahoslavenými“ nazve později Pán Ježíš ty, kteří bezezbytku plní vůli Otcovu a jimž náleží jako odměna Boží království. Maria je tou První, která na Boží výzvu, na vyslovenou Boží vůli z andělských úst, odpoví: „Ať se mi stane podle slova Tvého.“ Kéž by nebyla pouze ona tou jedinou – vždyť i my jsme povoláni k životu Božích dětí, bezvýhradně plnících Boží vůli. I my máme svým životem odpovídat na Boží výzvu k naplněnému životu, životu z víry a v lásce.

Jiří Vojtěch Černý