V ten den nepůjde o to, zda máme naklizeno v obýváku, ale zda je čisto v naší duši
Lk 21,25-36
První neděle adventní
Rok, co rok slýcháte v kázání 1. neděle adventní, že ADVENT znamená PŘÍCHOD. A nejspíš také slýcháte o tom, že máme jakoby dvojí příchod – ten prvý, reálný, který již nastal – v Betlémě v roce nula, kdy se z lidské panny narodil Boží Syn v chudobě chléva. A pak že máme druhý příchod, na konci časů, kdy Pán znovu přijde, už ve slávě a moci, a celý Vesmír se promění, či spíše zhroutí. Ta představa nás děsí – a tady je čeho se bát: slyšeli jsme o děsivé vesmírné ouvertuře, která bude předcházet příchodu Syna člověka: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje.“ K tomu těžko co dodat, copak může člověk do tohoto hvězdného dramatu vstupovat? Nemůže a přece, je tady výzva, která se zdá být za hranou reálného: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu…“ - copak lze v takové chvíli, kdy se chvěje celý vesmír, pevně stát? Co víc, se vzpřímenou hlavou? Ač to zní nepravděpodobně, nejspíš to lze, vždyť to jsou Ježíšova slova, a ten nemluví do větru.
Vidím to tak, že okolnosti samy o sobě, ač jsou děsivé, nejsou tím podstatným – podstatný je příchod toho, jemuž jsou podřízeny všechny síly a mocnosti - Pána nebe a země, Syna člověka, Ježíše Krista. Tomu je třeba vyjít vstříc, s pohledem upřeným a tělem vzpřímeným. Vždyť přichází kvůli nám a pro nás! Ti, kteří budou svědky jeho příchodu, jsou jakýmisi zástupci všech očekávajících, stejně před 2000. lety, jako nás, dnešních čekajících, a ví Bůh, kolik ještě pokolení bude mezi očekávajícími. A to je to správné slovo pro advent. Očekávání. Nevíme, kdy nastane tento PŘÍCHOD na konci časů. Evangelium užívá jediný časový údaj, slůvka: tehdy. A mimochodem, skoro doslova cituje slova proroka Daniela, která jsme slyšeli minulou neděli. Tu poslední v církevním roce. A dnes je první – první adventní nového církevního roku. Konec a začátek se u Boha prolíná v jeden okamžik, a ano, vždyť každý konec je už začátkem nového a vše, co začíná, bude mít jednou konec, ze kterého vzejde nový začátek. Tak je tomu přece odvěků a bude navždy. Známe to tak dobře i z vlastního života – poslední okamžik v lůně mateřském střídá první chvíle života pozemského a poslední výdech bude začátkem naší věčnosti. Církevní rok, stejně jako náš život, probíhá v kruhu, který také nemá začátek, ani konec; v kruhu, jehož středem je Syn Boží, ten který je α i Ω , začátkem i koncem.
Než se nimrat v líčení nebeských událostí, je lépe poslouchat, co říká Ježíš svým učedníkům – a také nám. „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi.“ Tady není řeč o tom, co máme dělat v ten hrůzyplný čas, tady je řeč o tom, co nemáme dělat v průběhu svého života, protože ono tehdy nastane nenadále a nepůjde se na ten okamžik připravit. Je třeba nestále žít tak, aby nás ten den nezastihl nepřipravené. S tím konvenuje další Kristova výzva: „Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ Slyšeli jste: „Obstát, ustát, stát vzpřímeně před Synem člověka, snad to je myšleno oním: „vzpřimte se a zdvihněte hlavu“. Očekávající neutíká před očekávaným. A my jsme všichni v očekávání. Budoucnosti, kterou neznáme, ale v tento adventní čas i v očekávání vánoc, které přijdou po uplynutí čtyř adventních nedělí. A každý z nás očekává jinak a jiné – dítě se těší na dárky od Ježíška; hospodyňky čeká maratón pečení, úklidu a nákupů – a všichni, opravdu všichni, vědomě i nevědomky, čekáme na příchod našeho Pána při svém osobním soudu. A v ten den nepůjde o to, zda máme naklizeno v obýváku, ale zda je čisto v naší duši; nebudeme vydávat svědectví z toho, co jsme nakoupili, jako spíše co jsme rozdali; nebude řeč o bohaté vánoční výzdobě, ale spíše o tom, co zdobí naše nitro: „Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ O tom bude ta chvíle, kdy se i my setkáme se Synem člověka. Kéž bychom ji ustáli a mohli před ním stát vzpřímeně a se zdviženou hlavou.
Jiří Vojtěch Černý
